„A“ střecha je / co k nebi se zdvíhá pro nás /
jako dvě ruce / k modlitbě – spojené //
pevná i lehká / že snadno ji / na cesty sbalíme //
a špičatá je / (ne však ostrá) / to aby na ní /
nezůstalo nic / – co tížit může //
A pod ní dost prostoru /
– pro nás dva /
– a TEPLO... //
***
„N“ je cestou klikatou /
každého cestou – jedinečnou //
cestou tam / i cestou zpátky /
cestou ven / i cestou dovnitř //
lze po ní jít sám / i vedle někoho /
SÁM i s TEBOU //
***
„O“ je jezerem je čistým /
plným vody / – komunikace //
osvěžením i očistou / co přináší čistotu /
lázněmi / pro duši i tělo /
a okem v krajině /
– SRDCE... //
***
A srdce / Živé a vibrující /
je jako květ / a buňka s panožkami /
co – DOTÝKAJÍ SE /
země i nebe / mne i //
– Lásko, TEBE... ///
—>
„A“ je střecha / pro naše sny /
„N“ je cesta / co se klikatí a... /
„O“ je jezero / plně průzračné //
– vody ///
Mandloně jak bělavé dlaně / pozvednuté k nebi /
v modlitbě za lásku //
dlaně plné bělostných květů / kterými bych Tě, Lásko, posypala /
– to aby Tě hladily / svou něhou a čistotou //
dlaně pozvednuté k nebi / jako pohár naplněný /
ze kterého pít můžeme / – Život //
dlaně nad propastí vztyčené / jak oblouky úzkého mostu /
co propojuje oba břehy //
po něm davy procházejí / netušíce, že po něm /
chodím já za Tebou /
– a Ty za mnou //
– už spoustu let ///
—>
Po úzkém mostě chodím nad propastí /
mezi mnou a Tebou.. //
Vzpomínáš, Lásko / na ta dvě města /
co jsme tenkrát navštívili (?) /
na ty dvě městské části /
mezi mostem stometrovým (?) / které byly /
tím mostem pevně propojeny? //
Na jejich svazích / mandloně se podobají dlaním /
těm něžným dlaním / co se dole brodí vodami /
a nahoře jim / hlavy hoří ve slunci /
a svá srdce, ta chovají... / někde... //
– mezi tím... / Ach, jak sladká naděje je /
že ani dnes ten most //
– se nezřítí (!) / naděje, že já Tě opět, Lásko //
– uvidím! ///
Dvě ladné křivky / co spojují se / – do společné cesty //
Muž a žena / propojení / v jednom těle /
žena v muži / muž v ženě? //
Vstup do chrámu /
Klíč uchem je / co //
– naslouchá //
Z hlubiny nitra vynáší /
– poselství duše //
– ze mě / a země se dotýká / a míří //
– k nebi //
Žije / dýchá / vibruje /
srdcem i tělem / zemí //
– i nebem //
Komunikace a Souznění /
Otevřená náruč / co svět //
– objímá... ///
<—
Jsi to už Ty? / Nebo jsem to ještě já? /
Jsem to už já? / Nebo stále ještě Ty, která / usedla jsi //
– ve strunách? //
Jsou to dvě (?) / nebo pouze jedna cesta (?) /
ta cesta tajemná / kudy se //
– hudba ubírá? //
Jsme jedno (?) / nebo jsme zde / stále ještě dva (?) //
– muž a žena? //
U letokruhů z javora / – posedávám //
Na ebenové dřevo / – prsty pohmatávám //
Do strun pažemi se opírám //
Píseň bude znít / už ji cítím /
Možná narodí se / stromům v korunách /
možná, že ji budou Tvoje ústa zpívat... / (Kdopak ví?) /
Tak jako tak ale vím / že ta píseň bude //
– společná ///
Rudých sedm překvapení /
v mé náruči jako Ty, Lásko //
Rudá – vášnivá něžná / jako krev / co nám /
v tepnách pulsuje //
Rudá - jako ústa / co smějí se, zpívají, modlitbu šeptají /
– i líbají //
Rudá jako nekončící polibek / co posílám Ti po větru //
Rudá jako granátové jablko /
šťavnatost, plodnost a radostné ze srdce tvoření //
Rudá jako život / co tvoříme v rukách plných / – růží //
Sedm dnů tvoření světa / kolik světů jsme už spolu stvořili? //
Sedm divů světa / a jedním z nich jsi, Lásko – Ty //
A že jsi to právě Ty / já //
– děkuji. DĚKUJI... ///
—>
Ať sedmkrát i ten dnešní den / krásně překvapí Tě /
ať jsou Tvé ruce růžové / nebe ať je / – ultramarínové /
a v našem sadu růže / ty ať mají / – hlavy rudé /
sedmkrát hlavy rudé, tak jako ta krev /
co nám v žilách pulzuje /
to Ti dnes přeje Ten //
– co Tě miluje... ///
Pět bran k Životu /
Pět požehnání Života /
Pět kroků do nitra /
Pět bran k prožívání /
Pět bran k lásce... //
Dotyk mostem je / spojujícím dva břehy / mostem přes řeku /
– Života / přecházíme někdy tam / a někdy – zpátky /
prsty tančí s pokožkou //
a splývá hranice / kde jsem já / a kde už jsi / – Ty //
Naslouchám písni / tvojí duše / – a naslouchám i té svojí //
Zřím laskavost / ve tvých očích /
a skrz Tebe vidím i sebe / a vím, že je //
– otevřeno //
Cítím vůni Tvého těla / a – Života / Vychutnávám, kdo jsi /
a ptám se / nakolik už umíme //
– vychutnávat Život //
Kolik dalších bran k Životu /
Kolik dalších požehnání Života /
Kolik dalších kroků do nitra /
Kolik dalších bran k prožívání /
Kolik dalších bran k lásce /
jsme ještě, Lásko //
– neobjevili ? ///
—>
Ruka má pět prstů / to aby jasné bylo / že všech pět smyslů //
– je v ní obsaženo //
Pomocí doteků / cítím, že jsi ženou /
znovu a znovu zkouším rukou //
– Tvoji chuť //
Pod pokrývkou rukou Tvůj tep / často zaslechnu /
a temnou nocí vidím Tě / jako... //
– průzračnou //
Děkuji, že tady jsi /
Děkuji, že mostem nad propastí / jsou nám... //
– naše doteky ///
Jedné mrazivé zimní neděle / kdy vzduch jiskřil /
a mokrá březová kůra / opravdu – hořela /
nejprv suchými stvoly / jsme první plamínky / – krmili /
a společným dechem / – k životu povzbuzovali //
a těžko uvěřit, že / v tom mrazivém dni / jsme v dávném ohništi /
opravdu probudili / – Oheň //
Oheň v ohništi / oheň ve dřevu/ oheň v Tobě / oheň ve Mně /
Nespálí, když / víš – jak / prohřívá, vyživuje / i – spojuje //
Plamínky v tanci jedinečného / okamžiku, tak /
jako jedinečná je / každá chvíle, kdy jsme / – spolu //
Tou nedělí může být / den – každý //
Voníš Ty / voním Já / kouřem //
– společného Bytí... ///
<—
***
TAK DLOUHO...
Tak dlouho jsi čarovala / na keltských horách /
až jsi mne přičarovala / abych tam v mrazu pro nás... //
– oheň rozdmýchal //
Tak dlouho jsem já / tóny Lásky volal / až jsi jednoho dne přišla /
aby ses jim... //
– otevřela //
Tak dlouho v našich nitrech / čarovala Láska /
až nás navzájem / – přičarovala / jednoho druhému... //
– do klína ///
***
JSOU RŮZNÉ OHNĚ!
Jsou různé ohně / Ten náš je malíř / On maluje! /
Ach, děkuji Ti, Lásko, za barvy... //
– na Tvé paletě //
Jsou různé ohně / Ten náš je tanečník / On společně se stromy /
– tancuje! / Ach, děkuji Vám, stromy / co jste kolem stály /
že jste se přišly / s námi / podělit... //
– o tanec //
Jsou různé ohně / Ten náš je Srdce / co pulzuje! / Když zavřeš oči //
– cítíš... //
– že žijeme! ///
Pani Zima půjčila si / paletu a bleděmodrou vymalovala oblohu /
jak v letním dni / (– v tom jsme se ještě nelíbali...) //
a sluneční paprsky hřejí / jako Tvé objetí / nohy dotýkají se /
– sněhu a křupavě spolu / – zpívají //
stromy pročesaly bělostné / vlasy a připravily se / – k tanci /
tančí sněhové vločky se Sluncem / tak jako my dva //
– v jiskřivém tanci Života... ///
—>
Na svazích stojíš / rozhlížíš se, rozhlížíš / kam nasměrovat /
– tolik lásky / kterou cítíš / Ach, Bože / jenom ať ji /
nerozsápou dravci / v lesích! / Možná bude lepší / poslat ji /
na křídlech holubic / jen ať do světa se rozletí! //
S holubicemi tančíš / dnes po poledni /
s holubicemi, se svými štětci / štěstí kreslíš /
po parketu tanečním / co tvář má... //
– malířské palety ///
Nedočkavé Jaro / půjčilo si paletu / – od paní Zimy /
(zapomněla ji tuhle venku) / a své barvy /
teplými paprsky slunce /
– protkalo //
jsou v něm všechny / barvy duhy / jen některé ještě /
– nevidíš / zimu dospávají //
Vánek barvám nádech / jarem vonící země / a ptačího zpěvu /
– přidal //
a z oblohy jasně modré / řeka ustřihla si /
– na šaty / co voní rybinou / tak jako my dva //
– kouřovinou ///
<—
Kouř a plameny / co jsme spolu zažehli / (bez úředního povolení) /
co jsme spolu zapálili / na cestičce z kamení /
kouř a plameny, bratři milovaní / co nás přišli zachránit /
když už jsme příliš byli plní... //
– tmy... //
...ten kouř a ty plameny / sedly si nám / do srdcí /
a tam svítí a voní si / a odtamtud nám sdělují /
že jsme / Ty a já / já a Ty / stále ještě... //
– neumřeli!!! ///
Když dotýkám se Tebe / dotýkám se Sebe / když dotýkám se Tebe /
hladím sametově hebkou kůži / – Dítěte / v jeho čistotě a křehkosti /
vnímám jeho jemnost / i pevnost – a sílu / Každý dotyk je krokem /
na Cestě / – k Tobě i k Sobě //
Když dotýkám se Tebe/ dotýkám se Sebe / když dotýkám se Tebe /
dotýkám se Nebe //
– a Boha v nás... ///
<—
Srazily se dvě Hvězdokupy / na okrajích / šumavské louky /
Srazily se / dvě Galaxie / nahoře na pasece / nad naším domem /
Srazily se dva Vesmíry / u Tebe na posteli / ve Tvé //
– ložnici //
...dvě duše se / jednoho dne //
– protnuly //
– já a Ty //
Od té doby / snad již celá staletí / něžně dotýkáme se //
– já a Ty... //
Od té doby / luční květiny / jinak voní / od té doby /
paseky jsou ovoněny / – ohni /
a nad Tvou ložnicí / tam se rozhořely... //
– zářivé hvězdy... //
...a vůbec, zdá se mi / od té doby ptáci jinak zpívají /
a louky jinak voní / a jinak chutnají / maliny a ostružiny /
a květy růží se nás jinak dotýkají / s velikou něžností /
a mandloně na hradby / vrhají nevídané stíny... //
...a my, Lásko... //
– s nimi... ///
Když jedna byla třemi / dotýkala se Sebe / povídala si s Ní /
a byly si – podporou / dotýkala se toho / posvátného //
– v nás třech //
A cítila, že má v sobě / i kousek – Tebe /
jako by ses mne / dotýkal a hladil //
– zevnitř //
Jedna je už / – jen dvěma /
ten kousek Tebe / nesu si v sobě /
v každé chvíli //
– dál... ///
<—
Dotkly se nás / na naší cestě //
– krásné bytosti //
...kráčely chvíli s námi / a pak nám zamávaly //
– z nebe nad hvězdami //
Jsou jako andělé / neboť nejsou vidět /
jsou jako dotek zkušenosti //
– ve tmě //
...tam kde / slyšíš hlasy /
tam kde cítíš dotek / hebkého spojení /
tam kde cítím //
– Tebe //
Nám dvěma se to stalo /
prožili jsme toto / – navštívení /
a od té doby víme //
ŽE TU NEJSME SAMI! ///
Otevřeným oknem do ložnice / slyším píseň kosa /
časný ranní budíček / s melodií co by Android /
– nevymyslel / a zvonění první //
Prsty jemně tančí / po Tvé kůži... / zvonění druhé a další /
ještě chvíli, Lásko, spolu – být / než čas je vstát //
Kos přizval si / kamarády z okolí / za tmy časného rána /
(že styděl by se / za trochu pomačkaný frak?) /
k jarnímu koncertu – pro všechny /
kdo brzy ráno vzhůru jsou... //
***
Každé další ráno / slýchám píseň kosa / a cítím i Tvé prsty /
co mě ještě před svítáním / – hladí / a prsty mé /
co hladí – Tebe / slyším Tvé „Miluji Tě, Lásko“ /
(i slova něžně hladí) //
a těším se až se znovu / (už) za pár dní / – setkáme /
a dál budem zkoušet / Lásku... //
– Žít... ///
—>
Svět je plný dravců / co se chtějí / – druhých zmocnit /
My dva ale / pojďme se milovat / Láskou lidí... //
– prostých //
Co to je ale... / – Láska? / A co Láska není? /
Je Láska Bůh? / Ten nevyzpytatelný? / Nebo je to pouhé /
letmé / ranní pohlazení? / Závan vůní krásných květin / v naší... //
– vysněné zemi? //
Generace básníků a vědců / hledaly marně odpovědi /
Všichni zemští tvorové / co kdy žili / všichni, kteří dýchali /
a pak / – dodýchali / Tak co s tím, Lásko / naděláme my? /
Jediné, co můžem udělat / je zkusit Ji //
– Žít ///
Jedné noci kouzlili jsme / s plameny – Ty, Já a Oheň //
Jedné noci rozfoukali jsme / s Větrem hvězdy – po nebi /
a ony ozdobily – větve stromů //
Jedné noci rozfoukávali jsme / hvězdy – po mokré Zemi //
Jedné noci jsme se / mezi těmi hvězdami – dotýkali /
Ty, Já a Oheň //
Jedné noci spojily se / – živly / kolem nás i v nás /
– v tanci Života //
Té noci se / usídlily hvězdy / – v očích Tvých i mých //
Té noci hvězdy / zažehly oheň / – i v našich srdcích //
Oheň je Život //
Od té noci / hvězdy připomínají mi / že je... //
– čas Žít... ///
<—
Včera večer / já a Ty / zaslechli jsme / hvězdy a planety /
jak společným / rytmem na nebi... //
– tiše dýchají... //
Ach, jaká síla (!) / jaká síla něco takového uskutečnit (!) /
v prostorách tak vzdálených (!) / v prostorách mezi galaxiemi (!) /
napříč sjednotit své... //
– Životy! //
Tak což teprv my (!) / já a Ty (!) / oba tak blízko k sobě /
tady dole na Zemi! / Proč bychom to také nezkusili (?) /
já a Ty / dva knoty svíčky... //
– v jediném plameni... //
Oné noci / jsme se schovali / mezi ty hvězdy a planety //
Plameny jsme pokřtěni / jeden druhému... //
– do náručí... ///
Oné noci jsme svými pěti smysly / – přivítali hvězdy... //
Sedmero hvězd od Tebe / sedm polibků //
Sedm polibků / sedm dotyků //
Sedm dotyků / sedm pohlazení /
– Tvého i mého těla / a skrz něj /
– i Tvojí a mojí duše //
Sedm pohlazení / a v každém je /
– celý svět / a v každém je //
– „Miluji Tě“ //
Těch sedmero hvězd / a sedm políbení / přineslo nám /
– osm darů / osm probuzení / probuzení našich /
– dalších osmi smyslů /osmi smyslů usazených //
– v našem nitru: //
Smysl pro slovo tvořivé //
Smysl pro teplo / – dotyku //
Smysl pro Já druhého //
Smysl pro představivost //
Smysl pro upřímnost //
Smysl pro čistotu //
Smysl pro vášeň //
Smysl pro – Život //
Filozofové někteří učí nás / že smyslů je prý... //
– dvanáct... / dvanáct bran / z nitra – do světa / a ze světa... //
– do nitra //
Já však vím / že my dva / Já a Ty /
probudíme jich / možná už zítra... //
– mnohem víc... ///
—>
Nemůže se vrátit / to, co nikdy neodešlo / proto nelze přivolat zpět /
– MINULOST / Bude tady vždycky / co tu od počátku bylo: /
Sedmero hvězd dlaně položilo //
– na Tvé krásné tělo //
Ano, sedm polibků / sedm darů / – z hlubokého Vesmíru /
sedmero hvězd vytvořilo / na Tvém těle / prostor jménem //
– BUDOUCNOST //
Ne, opravdu se vrátit nemohou / ti, co nikdy neodešli! /
Proto také MINULOST s BUDOUCNOSTÍ / točí se neustále //
– v nekonečných kruzích //
Když ale ty obě / odečtu a sečtu / dostanu PŘÍTOMNOST /
a v ní mohu / na Tvém krásném těle / líbat jednu po druhé /
těch sedmero... //
– sladkých hvězd... ///
Čtyři měsíce Lásky / čtyři měsíce probouzení /
který z tisíců polibků / byl tím, co do života //
– zpátky vrací? //
Čtyři měsíce Lásky / čtyři měsíce něhy /
hřejivých slov a ještě hřejivějších //
– dotyků //
Dotýkám se Tebe / dotýkáš se Mne / dotýkáme se / nesměle i směle //
– života //
– a Život nás //
Čtyři měsíce Lásky / čtyři měsíce vděčnosti / za spoustu darů /
a neobyčejných okamžiků / plných prosté – krásy //
Čtyři měsíce Lásky / čtyři měsíce otevírajících se /
– očí / tvoření a růstu / mnoha květů //
– Růže i Stromu //
Čtyři měsíce Lásky/ čtyři měsíce cesty / vysypávané (nejen) růžemi /
kam po ní, Lásko //
– půjdeme dál? ///
<—
Čtyřka není špatná... / i když skrývá / mnohé hrany /
a tak si myslím: / Proměňme ji / v mnoho čísel dalších /
čísel více zaoblených... / zaoblených polibky a úsměvy / a časem /
– spolu žitým / – láskyplným / – vytrvalým / a v našich dlaních //
– uschovaným... //
Pětka kupříkladu / líbí se mi ještě víc / a šestka, ta ještě více /
– hladí / A vůbec! / Proč tak šetřit čísly?! / Žijme zde spolu (!) /
obklopeni Nekonečny! / A tak prosím / všechny živly / ty na zemi /
ale ještě více ty / co je nosíme / – uvnitř / ať ten život s Tebou /
svoji silou //
– naplňují ///
Z palety ze šťavnatých odstínů zeleně pod mraky dešťovými přimíchal Malíř Jaro krajky z bílé, růžové, fialové, purpurové i zlatavé. Sladce voní kaliny a šeříky. Tanečnice Pivoňky rovnají si pečlivě urousané barevné sukénky zmáčené deštěm. Uschnou do večerního bálu? Z pergoly visí první úroda hroznů, tentokrat Fialová Vistárie. Žabák ladí hlasivky před večerním koncertem, ten polední obstaral ptačí sbor. Omamně voňavé koberce bílých konvalinek protkané modří kamejek modronachových. Cesta ozdobená závojem ze žlutých šípkových růží. Ty další se teprve zvolna probouzejí, možná ještě čekají na polibek prince. Bílý topol samotář natahuje dlouhé prsty až k nebi. Mezi pugéty azalek září žlutá sluníčka kamzičníků, že by chtěly vylákat slunce zpoza mraků? Modré kalichy hořců naplněné krůpějemi dopoledního deště nabizeji osvěžení pod deštníkem koruny moudré sekvoje. Růžové nazlátlé svícny jedlého kaštanu omyté dešťem, to aby jasněji mohly zářit při večerních slavnostech jara. Zahrada miniatur, stromů kamenných, co ozdobily své tváře. Labyrint z cypřišků, najdeš cestu tam i ven? Zahrada pro nevidomé, voňavá, plstnatá i pichlavá. Zvědavý hvozdík samotář, co utekl ze záhonu. Že by ho máky inspirovaly? Fialové stvoly bohyšek jak dlouhé prsty obrácené v modlitbě k nebi. Za co se asi modlí? Poupata kosatců připravená rozkvést barevným koncertem, až dirigent taktovkou mávne. Pryskyřníky jak vášnivé tanečnice roztočily na louce purpurové sukně. Deštník u cesty zapomněl snad Pohádkový dědeček. Vyprávěl pohádku stromům a květinám – nebo jim naslouchal? Snad jen on, nadšený fotograf a párek milenců ještě dalšími byli návštěvníky zahrady.
<—
Patří Ti všechno, asi proto, že Ti nic nepatří...
Všechny květiny se dnes oděly do barev Tvých zřítelnic a všechny stromy mávají – Tvými pažemi. Dobře víš, že bolestem pupenů nelze zabránit, nelze jim zabránit dokud stromům míza bude proudit od kořenů k větvoví. Každá ta větev zprávu Ti se šuměním vyryje do modré tabule Tvojí mysli, zprávu zanechává na nekonečných pláních na Tvém orloji slunečním. Vzkazuje Ti, že máš žít...
– životem svobodným.
Divocí lesklí brouci požírají jiný hmyz, dravé poštolky se živí masem bezbranných, Ty však mezi nimi můžeš procházet naplněna moudrostí. Tvé tělo se ponořilo do vůní, barvy prostoupily všemi Tvými vrstvami, plody přírody můžeš jíst, aniž by Ti ublížily. Sama totiž rozhoduješ, který lísteček je jedlý a který by Ti uškodil. Ano! Ve skutečnosti Ty sama rozhoduješ, který strom a která květina a který kámen Tebe osloví a který necháš být...
To proto, že jsi dneska ráno svoje štětce zasvětila...
– pěšinkám lesním...
– v sobě ukrytých...
<—
Před dvěma lety / nalezla jsi ve větvích /
antény, které spojují / nebe se zemí //
Ach, jaké štěstí / je, když... /
otázky položíš / a slyšíš... /
vzápětí... //
– odpovědi ///
<—
Ten, který se vzpíná k nebi / smí se napít /
ze všech barev //
– duhy //
Ano, tak to chodí! /
Tomu stromu / co posílal prosby /
(větvemi jako anténami) /
světlo namaluje do koruny /
plnou... //
– náruč listí ///
<—
Včera spatřila jsi... //
– střevíčky / ty, co tu předtím / vidět... //
– nebyly //
Když je ale zachytíš / svým štětcem /
a také svými... /
– barvami / budou tady / tančit... //
– navždycky //
Do snů se nám protančí / uličkami... //
– v borovicích ///
<—
Je jistě zapotřebí / – mnoho úcty /
na to, abys / mohl tudy... //
– vstoupit //
Bez úcty vstoupít nesmíš! /
Zde se nacházejí / brány... //
– šťavnatosti //
Budeš-li však / – trpělivý /
dozajista najdeš / zřídlo... //
– čisté vody //
...to zřídlo / které objímají /
od počátku věků / moje... //
– boky ///
<—
Kéž vylezou (!) / ven z temného lesa (!) /
všechny formy... //
– ďábla! //
Možná, že pak / všechen ten balast /
z hloubi tvého / – těla /
na slunci vybarví se... //
– dorůžova... ///
<—
Jsem doma //
– ve vlnách //
...vlna zprava / vlna zleva /
dva kmeny / ze kterých... //
– vyrůstám ///
<—
Jarní vodopády / milují... / – zelenou /
zelenou trávou přicházejí / přicházejí, aby /
– Tebe probudily / probudily... //
– do svěžesti... //
A tak už se probuď! / Ty kdo tady stojíš! /
Staré už je pryč / a nové časy chtějí /
– vstoupit... //
– do Tvých dveří! ///
Kéž mé objetí / každý den připomene Ti /
kterou cestu vybrat si / k poznávání toho /
– kým skutečně jsi //
Kéž mé objetí / do svalů vtiskne se Ti /
a podporuje odvahu /
– tou cestou jít //
Kéž mé objetí / všude tam najde cestu /
kudy se vyjadřuješ / a připomíná Ti /
– svobodu //
Kéž mé objetí / kdykoli cítíš / když něco bolí /
a ať jsi kdekoli / může Tě /
– ukonejšit //
Kéž mé objetí / parťákem je / co nezradí /
a kéž Tvé dveře / jsou otevřené / pro něj //
– i pro mne... ///
—>
Kéž sen ustele si / Tobě pod víčky /
sen, co ochrání / cestu k poznání /
– vlastní podoby //
Kéž sen sestoupí Ti / do svalů /
sen, co podporuje /
– vlastní odvahu //
Kéž sen usídlí se / Tobě ve tvářích /
sen, co dovolí Ti /
– svobodně se vyjádřit //
Kéž sen bydlí s Tebou / ve Tvém pokoji /
sen, co od bolesti / znovu a znovu /
– pokaždé uleví //
Kéž sen stále s Tebou je / a nikdy Tě nezradí /
kéž u Tebe nalezne / dveře otevřené //
– a já s ním... ///
<—
Hudební reflexe/improvizace
na obraz Jany Rosie Dvořákové:
„V propojení. Muž a jeho cello“
Jan Škrdlík – violoncello/improvizace
Jana Rosie Dvořáková – pohybová kreace a mobil
Hrad Rabí, 22.6.2019
Děkuji Tobě beze slov / slova na to chudá jsou /
zahradníku co v mé zahradě / pečuješ o růže /
koncertní mistře rukou / co rozehráváš moje struny /
příteli nejbližší na cestě / a moje Múzo s pěti údy /
hravý pramínku / a spolutvořiteli //
– řeky Života //
Tobě s nímž mohu sdílet cokoli / a prožívám štěstí /
Tobě plná vděčnosti... //
– DĚKUJI... ///
—>
Děkuji Ti beze slov / Tobě, která ležíš /
ukryta v bezesloví / v mém náručí /
– Sestřičko kopretin /
Kašno plná vody / na naší návsi /
v života poledni / teď a tady... //
Tobě... //
– DĚKUJI! ///
Ležíme spolu / já s Tebou / a Ty se mnou / dýcháme spolu /
objímáš mne / a já objímám Tebe / a mé ucho slyší /
tep Tvého srdce / dýcháme spolu /
já s Tebou / a Ty se mnou //
Společný dech... /
jak přirozeně plyne /
a Ty dýcháš lehce a volně /
jsi vzduch / a vzduch je Tebou /
ač ve společném objetí / máš dost vzduchu /
a máš svůj prostor //
Nad obzorem vychází / – slunce... / a mraky /
mají svůj okraj světlý... /
Co přinese nový další den?//
Ležíme spolu / já s Tebou / a Ty se mnou /
dýcháme spolu / společný dech /
a dech život je //
Kéž proudí Život / takhle lehce a svobodně //
– Tebou i mnou!!! ///
<—
Kyslík jiskří / na planetě Zemi... / Ach, kolik příležitostí je /
– pro dýchání! / Spočítáš ty molekuly (?) / které všechny / v Tobě a ve mně /
– hoří? / Líto je mi / každé chvíle / kdy jsme nebyli / – v objetí... /
– ve společném //
– plameni //
Kde se obejmeme / tam přeci / objeví se ohně! /
Hasiči přijíždějí / ale namísto aby / ty ohně uhasili... //
– objímají se s námi //
Ach, kolik pochodní / na horách je (!) / ach, kolik znamení světelných /
– září na svazích (!) / pod kterými jsme někdy / pěšky prošli (!) /
(nebo v autě projeli) / když jsme se / (snad už po tisíci) / s ohněm v srdci /
jeden druhému / – přibližovali (!) / to, abychom se opět /
na palouku na mezi / spolu... //
– objali! ///
—>
Antonín Dvořák
„Violoncellový koncert h moll“
druhá věta
Jan Škrdlík – violoncello
Petra Besa – klavír
Hereford, Anglie, 11.11.2016
<—
Do krajiny za zrcadly / smějí vstoupit /
– pouze děti / Jedna bříza stojí tady /
ale ta druhá / ta na hladině vody /
ta je cítit / kdesi... //
– uvnitř //
Vzkázaly mi / – březové lístky /
ať ty oba světy / ten tady /
i ten pod ním... //
– nakreslím ///
<—
Usedla moudrost / do koruny lípy /
Ach, kéž v jejích větvích (!) /
mohu své vlasy / kdykoliv nechat /
svobodně se //
– kudrnatit! //
Obraz té lípy / zavěsím nad postelí /
Ach, jaké štěstí (!) / že mohu nyní /
(ve dne i v noci) / ponechat své kroky /
ať jdou samy / tam... //
– kam chtějí! ///
<—
Strom – strážce cesty úvozové / co po ní jdeme /
omámení jarem / strom, co jí osvěcuje /
strom – pochodeň //
Kam asi ukazuje? / Možná ale / to teď není důležité /
Hlavní je / že už nyní / kdesi tam v dálce /
nad kobercem zeleným / a pod modrým blankytem /
smíme... / ve své mysli / stát se také /
těmi... //
– pochodněmi ///
<—
Kráčím, kráčím / mílovými kroky / mezi dvěma světy /
Jeden už dohořel / a ten druhý / navěky /
kolem Země... //
– bude kroužit //
Ke spánku se ukládají / – moudré stromy /
Vědí / že s každým otočením / plameny se odklánějí /
aby znovu / ráno... //
– vzešly ///
<—
Mladý stromek / v zeleni posazený /
a jeho rodič / strom s větvemi vpletenými /
do nebeské modři / něco nám oba /
chtějí asi... //
– říct //
Kéž bychom my lidi / takto si směli /
povídat / se svými... //
– dětmi ///
<—
Nad mořem, kde je mnoho otazníků / ale málo odpovědí /
vyčnívají ostrovy / pokryté borovicemi / co hlavy nosí //
– ve slunci //
Jedna z nich / dotkla se mne / před dvěma lety /
– svými štětci / a teď už vím /
co v životě chci / a co //
– nechci ///
<—
Dva Sny spojily se / do jedné Reality /
Barvy a Tvary / víří / na břehu řeky /
Srdce se koupe / za zákrutami /
v barevném moři //
– něhy... //
Jak vzácná příležitost / povídat si /
s Tím, co mám... //
– UVNITŘ! ///
<—
Povídáš mi o sobě / věci důležité /
Teď už vím, že / Tvoje srdce nachází se /
– v listí / – pod kapradím //
– ukryté //
...v něm spí ještě další / – srdce /
žluté jako Slunce / a čtyřlístkům stačí /
k tomu, aby byly šťastné... //
– tři lístky pouze ///
<—
Jak jsme byli pošetilí (!) /
myslet si / že moudřejší jsme //
– nežli stromy! //
Ony tiše stojí / a namísto řečí /
trpělivě / – rostou... //
– k nebi... ///
<—
Krásná hlohyně / povídá si / s druhou hlohyní /
s tou, která září / vedle ní... //
– na nebi //
Ach, tolik krásného si obě / – povídají (!) / během této... //
– růžové hodiny! //
Tento večer blažený mám pocit / že mám dvě / – matky /
Tento večer / pod oběma / – s radostí... //
– ustelu si ///
<—
Hlohyně po poledni / nemá, kdo by / ji... //
– zastínil //
Oněměly trávy! / Rozčileně hučí včely! /
Opilí motýlové / líbají jí květy! / A dokonce i (!) /
hnědé pole v dálce / (při pohledu na ni) /
chystá se / rovněž... //
– plodit! ///
<—
Mechy a lišejníky / také chtějí / něco říci /
Kdo ale porozumí / pohledu jejich //
– modrých očí? //
Nabídla se housenka / (jestli chvíli počkají) /
že se změní v motýla / a že světu / jejich zprávu /
svými křídly... //
– přetlumočí ///
<—
Malé kvítky na okraji / rozpačitě přešlapují /
Že by se snad také / chtěly... //
– mlhami přikrýt? //
Ach, jak velmi, velmi (!) / připomínají mi /
– Tvoji duši / obklopeny z jedné strany /
– mlhou / a z té druhé //
– stružkou //
– čisté vody! //
Ty kvítky / (tak jako Ty) / prošly bouřkami si /
a trápily je / (tak jako Tebe) / – mrazy /
ale přes to všechno / stále jsou tady (!) /
aby... / (stejně jako Ty to umíš) //
– kvetly //
– provoněny nadějemi! ///
<—
Bratříčku můj milovaný! / Bratře strome! /
Tato báseň bude / pro Tebe a pro mne... /
Nauč mne, prosím / – své vzácné umění //
– nejtišší skromnosti //
...a můj bratře drahý / buď tak laskavý /
a ukaž mi / jak si najít / svoje místo //
– mezi lidmi... //
...vždyť sám Pán Bůh vyryl / pro mne zprávy /
– do Tvé kůry / Nauč mne tedy //
– jak je přečíst! //
Ach děkuji Ti, strome / že jsme směli projít /
společně / kus nádherné... //
– cesty! ///
<—
Jakkoliv se zdáme / jeden od druhého /
– odděleni / ve skutečnosti / (pod zemí) / věci nejsou /
– tak, jak se zdají / a naše kořeny / ty se podobají / často spíše... //
– bludištím //
Je to zkrátka celé / jedno neviditelné /
– dobrodružství / Které kořeny setkají se (?) / a které se //
– nesetkají? //
Je to jako, když / pod stolem / hladím... /
– Tvoje nohy / tak, aby to /
– druzí neviděli / tak, abychom byli / i v té sebehustší společnosti /
– spolu / v intimitě / zcela sami /
– v kypré zemi... //
– zakořenění ///
<—
Města, údolí, pole a řeky / od nepaměti / chránily se //
– kopci... //
Ach, jaká příležitost pro anděly (!) / právě na takových /
– místech sídlit! / Na jednom tom kopci / zalíbilo se /
– Andělu Strážci / a dokud na něm / bude mávat křídly /
nehrozí zkáza / obyvatelům, kteří / žijí... //
– ve Městě Sušici ///
Život prosycený / – Tvou vůní /
voní mi / po kouři / z oranžových plamenů /
našich společných /
– ohňů //
po svěžesti vzduchu / prozářeného oranžovými odlesky /
společných svítání / i kouzelným barevným divadlem /
společných západů /
– slunce //
a voní mi / po oranžové hravosti potůčků /
co doprovázejí /
– naše cesty //
Voní v ní / šťáva pomerančů /
z naší španělské cesty / – svatební /
a zlatooranžově zralé obilí / v barvě Tvých / – vlasů /
i olej ze zralých slovinských dýní / co (kupodivu) Beskydy /
– nabídly nám //
V té vůni / cítím dřevo / javoru i smrku /
s oranžovými odlesky / na desce violoncella /
a jemnost, měkkost i pevnost / Tvých hravých rukou /
niterné tóny tvořících / co dotýkají se / – mé duše /
i potěšení / z Tvých /
– dotyků //
V té vůni / mnoho je / vzpomínek, barev, chutí i tónů /
jedinečných chvil /
– společných //
A světa kraj / šla bych / za ní //
– a za Tebou... ///
—>
Oranžové plameny / pomeranče plné šťávy /
v malém krámku / v centru Rondy /
oranžové kulové blesky / které letí /
– společnými prostory //
Lampy, které svítí na mezi / kde jsme právě snídali /
polibky nasycené oleji / z čerstvých oranžových dýní /
Takový je / (zdá se mi) / Život prosycený //
– Tvojí vůní ///
Jaké asi mají otázky / a jaké moudré odpovědi dostávají /
v tichých rozhovorech / – s Bohem /
urostlé buky a duby //
– Beethovenovy? //
Světu dokazovat nemusí / (se zarputilostí) / že mají právo /
– žít / a být také //
– šťastnými //
Ty stromy prostě rostou si / – a jsou / ve své kráse a jedinečnosti /
kořeny pevně v zemi / větvemi nebe se //
– dotýkají //
Ony prostě v tichosti / s moudrostí / své stromové Bytí naplňují /
tak jako my / s tichostí a láskou / v srdci /
učíme se / – Žít / a naplňovat //
– svoje Lidství ///
—>
Pomsta se Spravedlností / jsou dvě ženy /
které spolu bojují / na horách / – nad údolím... /
Pomsta se opásala / slepou zuřivostí /
seká kolem sebe / v touze / – ublížit /
Pomsta je jen jiný název / – pro Zuřivost /
ale Spravedlnost / jméno má Rozvážnost /
jméno naplněné svatou / – Tichostí /
Pomsta a Spravedlnost! /
Která z těch dvou / – zvítězí? /
Které z těch dvou //
– dáš přednost (?) //
– ve svém srdci? //
Spravedlnost-Tichost trůní / nad vřavou / – bitevní /
Spravedlnost-Tichost neumlčíš /
Spravedlnost-Tichost / je jak Bůh /
s matricí Slov //
– budoucích //
SPRAVEDLNOST-TICHOST JE ŽIVOT SÁM /
VE SVÉ //
– PLNOSTI! //
Odešla Pomsta-Zuřivost / do míst /
kde jsme ještě nebyli //
– lidmi //
Přišla Tichost-Spravedlnost / abychom s Ní /
svoje Lidství //
– Žili ///
Vnímám teplo / Tvého těla /
Vnímáš teplo / mého těla //
V téhle skladbě / předehrou je sólo / – srdce /
v doprovodu sboru / ptačího /
Společný dech a jedno spojené / – Srdce /
A v hlavním dějství /
koncert rukou Tvých / plných něhy /
na těle mém / a rukou mých / plných něhy /
na těle Tvém //
V bezčasí dnešního rána /
tančí tělo mé / a tančí tělo Tvé / – v Milování /
Oslava blízkosti / oslava společného Bytí /
tady a teď / – na vlnách štěstí /
oslava Propojování / sama se sebou / s Tebou / se Životem /
ve mně i kolem mne //
Na špičce prstu / třpytí se / – kapka /
slzy dojetí / slzy vděčnosti / slzy štěstí /
Štěstí, co prožívám / – v Blízkosti s Tebou /
První jsi / díky němuž právě / tenhle /
potůček stéká mi / z očí po tváři dolů /
Můj dnešní dárek / – pro Tebe //
Polibky snídáme / kořeněné teplou vůní / – našich těl /
v měkkosti / – společného náručí /
a oblékáme se do / – Něhy //
Vnímáš teplo mojí Duše /
Vnímám teplo Tvojí Duše a //
– Miluji... ///
<—
Láska se procházela po Nebi /
Z Nebe se rozhlížela / a hledala / koho by mohla... //
– navštívit... //
Na střechy sestoupila / za svítání /
Po střechách přišla / a potom... //
– oknem tiše dovnitř... //
Pojďme se jemně dotýkati / Tak jemně... /
tak, jak Ona... //
– touží //
Má Lásko / Lásko... //
– schoulená v podkroví... //
– v mém náručí! ///
3578
(přístupů od 6.1.2019)