JAN ŠKRDLÍK
zpět
Variace na verše z básnické sbírky L’Homme approximatif Tristana Tzary
Twitter
Facebook
Google+
LinkedIn
Autor: Jan Škrdlík
Další informace o díle naleznete v autorově doslovu: Na vyžádání Vám zašleme vytištěný exemplář
Dílo je duševním vlastnictvím autora.
Informace o autorovi, viz Wikipedie: © Hudební Kovárna / 2020
Fotografie vlevo: Jan Škrdlík ve městě Ronda ve Španělsku (Jana Rosie Dvořáková 31.12.2018)
Román ve verších. Novosuperrealistická obdoba Puškinova „Evžena Oněgina“ s prvky magického realismu. Na bázi smyšleného putování z planety Země až k „Sedmému Nebi“ se autor znovu setkává s pěti ženami, které nejvýrazněji ovlivnily jeho minulý život a poté i se svou současnou partnerkou Janou Rosií. Autor ale potřebuje proniknout až k prostoru ještě vyššímu, aby se nakonec spojil se svým Bytostným Já...
Název „Variace na Tzaru“ vyplynul z faktu, že každá její báseň začíná citací některého verše z básnické sbírky „L’Homme approximatif“, aby tak vzdala poctu jejímu autorovi Tristanu Tzarovi.
NAVŠTÍVIT ČESKO-ŠPANĚLSKOU VERZI SBÍRKY:
PODĚKOVÁNÍ
Janě Rosii a Zdeňkovi Hlavinkovi za cenné podněty při psaní této knihy. Alfredovi Rodríguezovi López-Vázquezovi za to, že mi daroval svůj španělský překlad Tzarova „Přibližného člověka“ a tím i cennou inspiraci. Všem, o kterých vypráví tento novosuperrealistický román ve verších; všichni totiž tak či onak obohatili mé životní putování v něm zachycené...
α – ι
DĚLAT VŠE S LÁSKOU
“…l’œil blessé des rochers te plaint amèrement…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XII/7/2 
OKO ZRANĚNÉ ÚTESY
S TEBOU HOŘCE SOUCÍTÍ
Oko zraněné útesy s tebou hořce soucítí... //
...běžím k otci / (...a je znovu čas / před mnoha... //
– mnoha lety) / (...a matka je daleko / a věnuje se... //
– houslím) / ...běžím k otci / a náhle se propadám... //
– na střep nádoby / a v té bouři / oko se poraní... //
– o útesy / padám na střep z porcelánu / a ten prolétá mi... //
– levou tváří / tou tváří / která odjakživa patří... //
– emocím... / A od té doby vím / že k otci je třeba jít... //
– jinudy / a se ženami / že je zapotřebí... //
– naučit se žít... //
Devatero andělů: / andělů Alpha až Iota /
přišlo mi do Života / a nejen o tom... //
– tento příběh... //
– vypráví ///
α
NIC NEVLASTNIT
DĚJ MINULÉ ČÁSTI:
V předcházejícím úvodu-preambuli se Poutník vrací do dětství. Matka byla citově vzdálená a otec nedokázal vynahradit její chybějící vliv. Když měl jeden rok, pád na střep rozbitého porcelánového hrníčku ho připravil o levé oko.
“…homme approximatif comme moi comme toi lecteur et comme les autres…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, II/4/1, VIII/4/3, XIV/10/18 PŘIBLIŽNÝ ČLOVĚK JAKO JÁ, JAKO TY, ČTENÁŘI,
A JAKO VŠICHNI OSTATNÍ
Přibližný člověk jako já, jako ty, čtenáři /
a jako všichni ostatní / přibližní, a přesto... //
– byli jsme to my / ano, my: //
– racionální bytosti... //
– s rysy poztrácenými... // d
– na dnech propastí... //
...ale hlavně... //
...v oné historii / kdekdo byl přibližný / já / a moje matka /
a taky moje sestra / všichni jsme tam byli /
oné náměsíčné noci / kdy věci konečně se... //
– pohnuly / a mezi nimi my / my, kteří jsme pluli / vnořeni... //
– mezi mrákoty / zpití nezvyklými příběhy... //
– příběhy podivnými //
Přibližní lidé jako já, jako ty, čtenáři / a jako všichni... //
– ostatní / Až, když jsme se / k sobě přiblížili / věci se nám... //
– začly dít ///
“…l’usure de nos péchés évolue sans satellites dans un univers étroit…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/5/20 
LICHVÁŘSKÝ ÚROK NAŠICH HŘÍCHŮ
ROZVÍJÍ SE BEZ SATELITŮ
V ÚZKÉM VESMÍRULichvářský úrok našich hříchů / rozvíjí se bez satelitů... /
– v úzkém vesmíru / Takže: / Sem s úrokem (!) /
...když se spí / v úzké ložnici... / – mezi čtyřmi stěnami... //
≈≈≈≈
≈SEN≈ 1
≈≈≈≈≈≈
V tom „úzkém vesmíru“ / matka spí / a i já /
tak trochu... / – spím / na „úzké tváři“ „úzké úroky“ /
o které jsme se nechtěli / s nikým dalším... //
– rozdělit / a na těle... //
– lehké chvění / jako když se přiblíží... //
– hodina pravdy //
V tom „úzkém vesmíru“ / já byl slavný herec / co má „úzký knír“ /
a matku / (kupodivu) / někdo vystrojil / v hipsterském stylu /
Leží tam / v kostkovaném sáčku / a v sluchátkách poslouchá /
nějakou kapelu / Vidím se znova / jako by to bylo dneska /
vidím se / jak se nad ní skláním / a znovu se slyším /
a znovu jí šeptám: //
„Mami / moc tě nenávidím!“ //
≈≈≈≈
≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈
///
“…les rires grimpants ensemencent de tempête les constellations d’abeilles…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VI/4/3 
POPÍNAVÉ VÝSMĚCHY
ZASÉVAJÍ Z BOUŘE
VČELÍ SOUHVĚZDÍPopínavé výsměchy / zasévají z bouře... //
– včelí souhvězdí / Ach, jak moc nás svými žihadly... //
– ty včely trápily! //
Matka na mě křičí / jak jsem nezodpovědný / a já na ni: /
„Jsi zlá malá holka (!) / která lupou pálí broučky! /
Malá holčička (!) / se zvětšovacím sklem... //
– v dlani!!“ //
V tu chvíli vchází moje sestra / a mne si oči /
Matka na ni doráží / s tónem vítězným: /
„Mám to všechno nahrané! / To se budeš divit!“ /
A už to pouští / pěkně od začátku... //
– na svém přehrávači //
Znovu zní: / „Moc tě nenávidím!“ / a pak to /
jak jsme se hádali / ale já jí říkám: / „Mami /
tu nahrávku bys měla poslouchat / všechny večery! /
Možná, že pak jednou pochopíš / to, co už jsi dávno měla... //
– pochopit: / Potřebuješ... / – psychoterapii!“ //
...a s tím jsem opustil / ono obydlí //
Už nechci vlastnit / nic zde na Zemi /
Už nechci vlastnit / nikdy nic /
Už nechci vlastnit / žádnou... //
– z oněch věcí ///
“…vision sur vision et ombre découpée d’ombre…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VII/1/25 
VIDINA ZA VIDINOU A STÍN
VYKRAJOVANÝ ZE STÍNUVidina za vidinou a stín / vykrajovaný ze stínu /
Na ulici potkám stařenu / kterou jakoby čas vykrojil... //
– stromům z kořenů / O pomoc prosí / všechny kolemjdoucí... //
– ale nikdo ji neslyší / (Alespoň se tak tváří) / O pomoc žádá... //
– žádá o ochranu / ty, co kolem jdou / ale jediný... //
– ochotný / vyslechnout ji / ta jediná duše ochotná... //
– jsem já //
Kéž bych měl víc / prozíravosti! //
Říká mi, že si vzala / chybnou tabletu / nesprávnou pilulku /
a nyní že je ohrožená / na životu / Nemocnici objevuji /
na rohu náměstí / Konečně! / Teď už mohu / všechno tady... //
– opustit! //
Na opačném rohu / schované v dalším / „vykrojeném stínu“ /
už na mne čeká / můj vůz / moje staré auto... //
– Ford Mondeo ///
“…tu entres tu regardes tu te tâtes les poches…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/1 
VSTOUPÍŠ, HLEDÍŠ, ŠMÁTRÁŠ PO KAPSÁCH Vstoupíš, hledíš, šmátráš po kapsách... //
...stále totiž nevnímáš / smysl svojí cesty... //
...nechápeš, že hřích je / žít to... / – co není... //
...nechápeš, že hřích je nežít skutečný... / – dotek pravdivosti... //
...nechápeš / jak tvé kapsy / k prázdnotě přišly... //
...vzduch je přece čistý / a bouře utekly... //
...bouře, ty zlodějky (!) / co nejsou takové... //
...jak jsme si mysleli... / ty lhářky prolhané... //
...jen tak si klamou... / – těly... //
...a okradly nás zrána / mezi závratěmi... //
...a mezitím / na zadním sedadle... //
– Fordu Mondeo... //
– spí můj syn... //
– Filip... //
Spal tam / (kupodivu) / většinu cesty / přesto ale nesla /
celá ta pouť prapodivná / stopu jeho... //
– přítomnosti //
Intenzivně přemýšlím / co mi tím vším / chce říct... //
– Hlas Prozřetelnosti... //
...ach, už si vzpomínám! / Také jsem / takto usínal /
když můj otec putoval... / – ke svému srdci... /
z planety Země... //
– k Sedmému Nebi!!! ///
“…harassé de visions touffues tu retournes au secours de ton cœur en étranger…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VII/1/23-24 (25-27) 
VYČERPANÝ HUSTÝMI VIDINAMI
VRACÍŠ SE NA POMOC SVÉMU SRDCI
JAKO CIZINECVyčerpaný hustými vidinami / vracíš se na pomoc /
svému srdci / jako cizinec / když vidina za vidinou /
a stín / vykrajovaný ze stínu / nedokáží následovat... //
– písek pod tvými stopami //
Už ani nevím / jak jsme se tam octli / uprostřed zahrad... /
– romantických / obklopeni hustou mlhou v lesích /
na té úzké cestě / mezi stromy / Jedu a myslím si: / „Ach /
jak je dobře / že to auto / co jede přede mnou / vede mne... /
– svými světly!“ / V onu chvíli / ještě jsem netušil /
že to není auto / ale anděl se dvěma / červenými... //
– lucernami //
Andělé Alpha / takto provádějí / zbloudilé duše /
(které o to stojí) / z planety Země / na cestu do Země... //
– Poznání //
Budeš-li mít štěstí / a dostatek odvahy / také vykročit... //
– pak na té cestě / možná i ty jednou / budeš moci prožít... //
– jak se Život / probouzí / ve tvém těle... //
– plném mízy... //
Ještě před vjezdem / do Brány / k Prvnímu Nebi /
naposledy pohlédl jsem / na planetu Zemi /
Připadala mi tak trošku / jak ten model vláčků /
s krajinou a s domy / který jsme si s otcem /
v mém (i v jeho) dětství / spolu tak rádi (!) / kdysi... //
– vymysleli ///
“…la parole seule suffit pour voir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/22 
SLOVO STAČÍ K PROZŘENÍ Slovo stačí k prozření / ale proč tady není? /
Když ses narodil / všichni mlčeli / schováni za frázemi /
Když ses narodil / lidé byli němí / lidé byli sami /
Křičely stromy / křičely hvězdy / křičely hory /
ale z tramvají / z televizí / a z rádií /
zněly pouze / praskající vlny atmosféry /
Když jsi vyrůstal / čekal jsi / až někdo promluví /
ale všichni mlčeli! /
Běžel jsi do krajiny / a poslouchal stromy /
ucho jsi naklonil / k šumění mravenišť /
prosil jsi kořeny / ať ti vyprávějí /
ale nerozuměl jsi jim… /
Dnes ale / na orloji hvězd / čas se naplnil /
Oči se chtějí otevřít / a Slovo touží promluvit /
Slovo, co stačí k prozření... //
– je tady ///
β
NEUTÍKAT PŘED SVOU BOLESTÍ
DĚJ MINULÝCH ČÁSTÍ:
Matka Poutníka byla citově vzdálená a otec nedokázal vynahradit její chybějící vliv. V jednom roce ho pád na střep rozbitého hrníčku připravil o levé oko. Po konfliktu s matkou odchází z domova a ocitá se u brány do fantazijního světa, kde se fikce prolíná se skutečností.
“…mais que la porte s’ouvre enfin comme la première page d’un livre…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, V/9/1 ALE AŤ SE KONEČNĚ OTEVŘOU DVEŘE
JAKO PRVNÍ STRÁNKA KNIHY
Ale ať se konečně / otevřou dveře / jako první stránka... //
– nové knihy / když do Prvního Nebe vjíždím... //
– plného dobrodružství! / První stránka nové knihy /
jejíž obsah / je už dávno... / – tady! / Ta zem je tak cizí (!) /
a přesto mám pocit / že jsem v ní kdysi... / před mnoha časy... //
– doma byl! //
Projíždím krajinami / novými... / – plnými kypré hlíny /
Auto tiše přede / kola se točí / dokola mými... / – malými... //
– osobními... / – dějinami! / Kolem jen černozem... //
– sycená vodami / A protože Země / odkud jsme přijeli... //
– leží / pouhé jedno patro pod námi / natahuje se k ní... //
– krajina / kde se nacházím... //
– svými... / – neviditelnými... //
– kořeny... / Mezi nimi proplétám se / zcela sám... //
– nezakořeněný / a andělé Alpha / svítí mi... //
– svými červenými... //
– lucernami... //
Andělé Alpha / první jsou mezi strážci / cest nás, Poutníků /
k Sedmým Nebím / strážci Stezek jantarových / ohrožených... //
– zprava i zleva ďábly / Ďáblové jsou bytosti / které cestu... //
– ztratily / a proto ji nechtějí... //
– dopřát ani... //
– ostatním ///
“…la pluie échevelée lézarde nos conversations nos fortifications de poitrines…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XI/8/1 ROZCUCHANÝ DÉŠŤ ZPŮSOBUJE TRHLINY
V NAŠICH KLÁBOSENÍCH,
V NAŠICH OPEVNĚNÝCH HRUDNÍCÍCHRozcuchaný déšť způsobuje trhliny / v našich kláboseních /
v našich opevněných hrudnících / Bavím se s „Alpháky“ /
povídají mi, že prý / dělá jim starosti / že ďáblové poslali /
svoje špiony / mezi naše řady / Jsou to prý vlci /
v rouších beránčích / kteří už mnohé zahubili... //
– svými... //
– řečmi... //
Jak si tak prohlížím / všechny ty... / – andělské tvory /
najednou mi připadají / nějak příliš jednotvární /
Každému vyrážejí / křídla... / – mezi lopatkami /
každý se tváří... / – jako by se modlil /
každý se snaží... / – nějak pomoci /
ale nikdo z nich / není... //
– básník... //
A tak se rozhoduji / najít někoho / kdo by byl jiný /
Takový mi připadá / krásný anděl / jménem Viera Beta /
Viera je / zcela jiná / protože má rudý šátek ovinutý /
těsně kolem těla / a protože na rozdíl /
od andělů Alpha... //
– ona... //
– je žena... //
Viera Beta souhlasila / že bude létat / poblíž... / – mého auta /
Často se ho dotýkala / svýma nohama / Otevřela se mi /
jako kniha dobrodružná / (nebo se tak / alespoň tvářila) /
Do stránek té knihy / jsem se podíval... / – jako do zrcadla /
Uviděl jsem / jak obrazy uvnitř / hoří... / – rudými plameny /
zapálenými... / mými vlastními... / rozžhavenými... //
– tepnami... ///
“…dans chaque feuille il y aurait le tronc de l’arbre sans le savoir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VII/6/15 V KAŽDÉM LISTU BYL BY KMEN STROMU,
ANIŽ BY SI TOHO BYL VĚDOMV každém listu byl by kmen stromu / aniž by si toho byl vědom... /
Kéž by si alespoň / byli vědomi / své existence... / – kosové... //
– ve větvích! / Třeba by nám zazpívali... //
– srozumitelněji... / ...ale takto jsme si... //
– bohužel nevšimnuli / uprostřed jaké krásy... //
– jsme svoje stopy... //
– zanechali... //
V té době se můj syn / občas probudil / Spolu jsme chodili /
pod korunami stromů / a nad jejich... / – kořeny /
Měli jsme Tajnou Zem / a jméno jsme jí dali... / – Filip /
A Druhé Nebe / klenulo se nad námi /
a Země byla v přízemí / a my jsme / jinde nežili /
nežli výhradně... //
– v prvním podlaží //
Z té doby pamatuji si pouze: / tři otazníky... /
– v našich očích / a čtyři horké dlaně... /
– naplněné... //
– nadějemi ///
“…dans chaque feuille il y aurait une autre feuille…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VII/6/14 (15) V KAŽDÉM LISTU BYL BY JINÝ LIST V každém listu byl by jiný list / a v každém listu /
byl by kmen stromu / aniž by si toho byl vědom /
a v každé cestě / další cesta... / – v našem snu... /
lepší než ta... / – předešlá / a nad tím vším / kosi zpívali /
když jsme putovali / zablácenou zemí / k Sedmému Nebi /
vpravo i vlevo hory / hemžící se démony /
a všude kolem nás / andělé Alpha... //
– andělé Strážci //
Byla, myslím / noc po Štědrém večeru / a ještě nás vidím /
mne a Vieru Betu / jak kamsi jdeme / v temném prostoru /
Věru jsem netušil / že by bylo možné / aby v jednu v noci /
ozvali se kosi / se svou písní / kterou se zalykali... /
– jako šílení... / Mysleli si ubozí / že červené lampy poblíž... /
– znamenají světlo denní / a proto zpívali... / Ve skutečnosti /
žádný den nebyl / ...ve skutečnosti / byli jsme uprostřed... //
– temné noci našich duší //
Od té doby / ať jsme jeli kamkoliv / (divná věc!) /
nacházel jsem na pláních... / – v Prvním Nebi /
broučky se spálenými... / – křídly / „Proboha!“ říkám si /
„Kdo má tohle / na svědomí!?“ / S tímto tajemstvím... /
– nerozluštěným / v cestě jsme pokračovali / k Druhému Nebi... /
– já a můj syn Filip / oba doposud... / – neprobuzení... //
– do snů ponoření ///
“…la couronne de l’arbre se verrait dans la feuille…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VII/6/13 (14, 15) KORUNA STROMU BYLA BY VIDĚT V LISTU Koruna stromu byla by vidět v listu /
a v každém listu byl by jiný list / a v každém listu /
byl by kmen stromu / aniž by si toho byl vědom //
Andělům Alpha / nelíbila se pranic / Viera Beta /
Podezírali ji / z nejrůznějších věcí / a ona na oplátku /
okolí zasypávala... / – výbuchy smíchu... / – plnými pohrdání /
a na ně pohlížela... / – skrz prsty / V této atmosféře /
dusili jsme se... / já i dítě... //
– které nosím uvnitř //
Těch jízlivostí / které jsem zažil / na cestě k Druhému Nebi (!) /
na cestě, co se klikatí / bahnitou zemí / ve které ne a ne se... /
– zakořenit... / Zažil jsem, že / tělo Viery Bety / jakkoliv krásně /
rudým šátkem obtažené / nemůže vynahradit... / – porozumění /
i když... / (jak nad tím tak přemýšlím) / ve skutečnosti /
byl jsem to já sám / kdo rozhodl se... / – otevřít dveře... //
– této zkušenosti //
Vpustil jsem ji dovnitř / protože jsem uvěřil... //
– že mě promění... //
Nejsme si vědomi / co se v nás zrcadlí! / V každém listu /
je další list / a v listu kmen stromu / a ten kmen stromu /
spodní proudy... / – vodou nesou / A tak i my / jednali jsme /
aniž bychom viděli... / – skryté důvody / a já už opravdu... /
– nepamatuji si... / kdo z nás dvou //
...koho... //
– opustil... ///
“…des jardins de femmes aux jolies omoplates reposant dans leur langueur de nénuphars…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/19 ZAHRADY ŽEN S KRÁSNÝMI LOPATKAMI,
KTERÉ ODPOČÍVAJÍ
VE SVÉ ZEMDLENOSTI LEKNÍNŮZahrady žen s krásnými lopatkami / které odpočívají /
ve své zemdlenosti leknínů / kde plameny květů /
napřed tak slibné / v mezilopatčí / nahoru a dolů /
ne a ne se rozzářit... / Kundaliní / co se nedaří... /
zapálit... / v našich páteřích... / Takové jsou obrazy /
které ve své paměti / nyní nosím... / ...to když vzpomenu si /
na svou cestu... //
– po Prvním Nebi //
Pravdou je / že všichni andělé / mají zde /
předlouhé vlasy / které si / v jezerech /
vykoupali s lekníny / Pravdou je ale také /
že to nejsou jezera / ale močály... /
– páchnoucí stoky / produkt zemdlenosti /
šesti Nebí nad tím / a my se v nich /
často... / zbrocení až po pás... //
– zemdleně... //
– vyváleli... //
Kdybych nebyl básník / ale dělník / městských kanalizací /
použil bych slovo „průser“ / ale takto řeknu pouze /
že jsem to zkrátka / nechtěl vidět / neboť přání... //
– otcem je... //
– myšlenky //
Ta místa marně a marně / něco slibují /
To je to / (zdá se mi) / co mezi těmi močály /
na sklonku mé cesty / po Prvním Nebi... /
mohu přečíst / neboť se mi / oči otevřely /
když jsem konečně / přestal utíkat... //
– před svou bolestí ///
“…la parole seule suffit pour voir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/22 SLOVO STAČÍ K PROZŘENÍ Slovo stačí k prozření! / Proč tedy / utíkat před... //
– poznáním?! / Není snad lepší (?) / přiklonit uši... //
– k naději (?) / kterou slova přináší (?) / a nechat si... //
– vyléčit / svoji duši / a všechna její... //
– zklamání? //
Ještě před vjezdem / do Brány / ke Druhému Nebi /
naposledy pohlédl jsem / na Nebe pod ním /
Uviděl jsem tam / Vieru Betu / a v její ruce /
velikou lupu / a tak jsem pochopil /
kdo po té cestě / Prvním Nebem /
křídla broučkům pálil! / Záležitost /
vůči které / byl jsem slepý /
protože jsem ji zkrátka... //
– nechtěl vidět... //
...ale dnes / na orloji hvězd / čas se naplnil /
oči se otevřely / a Slovo promluvilo /
schopné uzdravit / všechny duše... //
– tvorů zraněných ///
γ
SVOBODA ZA TO STOJÍ
DĚJ MINULÝCH ČÁSTÍ:
Po konfliktu s matkou Poutník odchází z domova a ocitá se u brány mytického světa Sedmi Nebí, aby vjel do Prvního z nich. Ze vztahu s andělem v ženské podobě jménem Viera Beta ho vyvede až fakt, že otevře oči opravdové skutečnosti.
“…lorsque j’ouvre le tiroir de ta voix fraîche sans nom…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, V/3/20 KDYŽ OTEVŘU ZÁSUVKU
TVÉHO SVĚŽÍHO HLASU BEZ JMÉNA
Když otevřu zásuvku / Tvého svěžího Hlasu bez Jména /
není tak důležité / co mi ten Hlas říká... /
Důležité je spíš / že přichází... / – zevnitř... /
Říká, že Já jsem já / a také naopak: / já jsem Já... /
Říká mi, ať neváhám / a prostě jenom miluji... /
Ale kde se tady bere? / Kdo to je? /
A jak to / že zná... //
– všechny odpovědi? //
Od té doby / Hlas byl se mnou / kamkoliv jsem chodil /
byl všude tam, kde já jsem byl / a tam všude... //
– mi radil / až do chvíle / kdy jsem ho jednou... //
– neposlechnul... / až do chvíle / kdy jsem ho jednou... //
– zradil... //
A Druhé Nebe voní si / rozmarýnem, zázvorem, ženšenem... /
– a škornicí / A Druhé Nebe utápí se / v barvách oranžových /
A andělé Alpha / naši věrní průvodci / hřejí se mezitím... //
– ve slunci / A slunce kreslí si... //
– mezi stromy... //
– všechny tvary... //
– Smyslnosti... ///
“…sauvage espoir projeté avec les boomerangs et les comètes…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, X/5/10 DIVOKÁ NADĚJE VRŽENÁ
S BUMERANGY A S KOMETAMI...Divoká naděje / vržená s bumerangy a s kometami... /
...Vjezd do Druhého Nebe / jak do oranžové vagíny... /
...Jízda uprostřed / vstříc dalšímu dobrodružství... /
...A z obou stran... / – ďáblové útočí... /
...Na té úzké cestě... / – zastavit se... /
...věru rovnalo by se... //
– neštěstí! //
V té době potkal jsem anděla... / – Petranu Gamma /
a v rozhovoru s ní / nabyl jsem pocit / že právě ona zná... /
– veškerá tajemství / a že (když se jí přiblížím) /
tak mi je snad... //
– prozradí //
Ale Hlas řekl mi / že nic z toho... / – není pravda /
a že není dobré / abych jí dál... / – naslouchal /
jenže ona se mi zdála... / – dokonalá / a připadalo mi /
že právě s ní / objevím nová a nová... / – souhvězdí /
a tak jsem... / – Hlas neposlechl / a ji jsem... //
– ke svým uším... //
– nechal promluvit ///
“…et les chats dans les bras deviennent de petites locomotives…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, V/8/9 A Z KOČEK V NÁRUČÍ STÁVAJÍ SE
MALÉ LOKOMOTIVYA z koček v náručí / stávají se malé lokomotivy /
a právě to byl sen / který zdál se mi / když poprvé jsme /
spolu usnuli / s Petranou Gamma / na pláních oranžových... //
– ve Druhém Nebi //
≈≈≈≈
≈SEN≈ 2
≈≈≈≈≈≈
Měl jsem v náručí / kočku se dvěma... / – hlavami: /
Jedna patřila... / – malému kotěti / ale druhá dospěla... /
– příliš brzy / a jednou po bezesné noci / sbalila ta druhá /
té první kufry / a poslala ji... / – ven ze dveří /
Od té doby / je plná prázdnoty... //
– a hledá, jak ji... //
– zaplnit //
Stala se z ní kočka / kterou nelze... //
– hladit //
A z té kočky / v mém náručí / stala se / malá lokomotiva /
malá lokomotiva, která / přiváží další a další věci /
do černé díry / ve svém vnitřním... / – prázdném souhvězdí /
malá smutná kočka / neschopná ukojit / touhu... //
– samu sebe naplnit //
Kouknu se do náručí / ale kočka už tam není /
Stojí přede mnou / s profesorskými... //
– brýlemi //
≈≈≈≈
≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈
Tento sen zdál se mi / když poprvé jsme /
spolu usnuli / s Petranou Gamma /
ve Druhém Nebi... //
– v oranžové posteli... ///
“…l’indicible théorie des vocabulaires et des thorax…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XI/4/10 NEVYPOVĚDITELNÁ TEORIE
SLOVNÍCH ZÁSOB A HRUDNÍCH KOŠŮ...Nevypověditelná teorie slovních zásob a hrudních košů... /
...Roztodivné léčky jazyka s astmatickým mudrováním... /
...Bezmocné násilí v komunikaci... / – za pomoci argumentů... /
...Toto všechno dohromady / hrálo roli / když jsme se zastavili... /
– uprostřed oranžových polí / já, Filip a andělé Alpha... /
– my všichni, pylová zrnka nepatrná / která zapomněla... /
– kamže to vlastně / chtěla... //
– doputovat //
Nevím, jestli to bylo... / – dvacet let... / – nebo dvacet chvil /
Vím jen, že jednoho dne / rozmarýn, zázvor, ženšen a... /
– škornici / vyryl jsem rýčem / abych místo nich... /
– dům postavil / a abychom v něm s Petranou Gamma... /
– bydlili / A také vím / že Filip byl... //
– její syn //
(Nevím, jak to vysvětlit / Ve skutečnosti / byl Filip /
se mnou ještě dávno předtím / než Petraně se narodil /
Mohou za to asi / ty časové posuny / ale vím / že už kdysi /
když jsme ještě s otcem / vláčky stavěli / byl Filip /
ve mně ukrytý / někde... //
– uvnitř) //
V té době Hlas už se mnou... / – nemluvil... / ale ten... /
kdo nepřestával mluvit... / byla... / – Petrana Gamma... /
Jednoho dne / vlídně pohovořila... / – i s anděly Alpha /
a řekla jim / že jsou „správní chlapi“ / a oni od té doby /
už se se mnou... / – více nebavili... / – ale pouze s ní... /
A tím skončila se / pro mne jedna... //
– „éra andělská“ / a začala se pro mne... //
– „éra plná... //
– samoty“ ///
“…étendre sur un lit le blanc espoir d’une mort prochaine…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/24 POLOŽIT DO POSTELE BÍLOU NADĚJI
BLÍZKÉ SMRTIPoložit do postele /
bílou naději... //
– blízké smrti... //
≈≈≈≈
≈SEN≈ 3
≈≈≈≈≈≈
Je noc temná / spím a nespím / a na zdi... //
– nad postelí / pomalu se otáčí / tichá... / bílá... //
– panna-nevěsta / ta panna-nevěsta / co tiše šeptá si: //
– „Nemám tě ráda... / – můj manželi!“ / a meluzína zpívá... //
– o smrti / aby vyzradila všechna / skrytá... //
– tajemství... //
Smrt lehla si do postelí / té děsuplné noci /
zatímco spaly / moje oči / Z pokoje vybíhám /
pryč od přízraku na zdi / a ocitám se... //
– v pokoji za zrcadly //
Za těmi zrcadly / stojí malý chlapec... //
– pětiletý / a vedle něj / dívenka... //
– se sbalenými kufry //
Běžím zpátky k posteli /
abych do ní položil /
bílou naději... //
– blízké smrti... //
V té posteli / leží žena... //
– pod přehozem bílým... //
– a má tvář mojí... //
– matky //
Položit do postele /
bílou naději... //
– blízké smrti... //
A náhle jsem všechno pochopil: //
Já nejsem já / ani ten chlapec pětiletý... /
– nejsem já / a matka není matka /
a ta panna-nevěsta / ta panna na zdi /
co tvář má jako... //
– Petrana Gamma... //
– ani ona není ona! //
≈≈≈≈
≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈
V té chvíli probouzím se / vidím dveře ve zdi /
za kliku beru / a vycházím... //
– ven do svobody ///
“…le jugement dernier surgit sur des ailes vitreuses dans notre agitation…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XI/4/3 POSLEDNÍ SOUD SE VYNOŘIL
NAD SKELNÝMI KŘÍDLY
V NAŠEM VZDOUVÁNÍPoslední soud se vynořil / nad skelnými křídly /
v našem vzdouvání / Křídla rozepíná /
křídla křišťálová / vzdouvá se, vzdouvá... /
– Krajina / Krajina Posledního Soudu /
Krajina Mnohých Stromů / Krajina Pravdy /
co tak velmi / podobá se... //
– Domovu //
Ten Domov má... / – křídla křišťálová / ten Domov... //
– létá... / – sem a tam / ten Domov nesu si / ať jsem... //
– kdekoliv / já a můj syn... //
– Filip //
Vůně rozmarýnu, zázvoru / ženšenu i škornice /
všechny ty vůně / byly zase zpátky /
když jsem pochopil / že svoboda... //
– za to stojí //
A Petrana Gamma vyčítala mi: /
„Pustila jsem tě dovnitř / protože jsem uvěřila /
že mne naplníš / Ty jsi ale / pouze malý chlapec /
s porcelánovým střepem... / – ve tváři!“ /
A Petrana Gamma / sbalila mi kufry /
a poslala mne... //
– ven ze dveří... ///
“…la parole seule suffit pour voir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/22 SLOVO STAČÍ K PROZŘENÍ Slovo stačí k prozření / nebo, přinejmenším... / mohlo by... /
tomu tak být... / Jsou ale chvíle / kdy tomu tak / věru... /
– není! / Jsou momenty, kdy jsou slova... /
– plná mlhy / někdy dokonce / dovedou nás na útesy... /
– na útesy, co nám zabraňují / vidět lépe / naše... //
– horizonty //
Dnes ale / na orloji hvězd / čas se naplnil /
oko / útesy zraněné / chce se otevřít /
a Slovo touží promluvit /
to Slovo, které chce mi říct: //
– „Svoboda za to stojí!“ //
Ještě před vjezdem / do Brány / ke Třetímu Nebi /
naposledy poohlédnu se / po Nebi pod ním /
Andělé Alpha jsou shromážděni / v domě /
který jsem... / (s takovým úsilím!) / ...postavil /
a Petrana Gamma mezi nimi uvnitř / hraje si /
se svými brýlemi / jako se dvěma... //
– lupami ///
δ
NENÁROKOVAT SI ŽÁDNOU POZICI
DĚJ MINULÝCH ČÁSTÍ:
Po konfliktu s matkou a po přemístění do mytického světa Sedmi Nebí procestoval Poutník první dvě z nich. V obou prožil vztah s andělem v ženské podobě. První byl víceméně epizodou, ale druhý ho zastavil (navzdory varování jeho vnitřního Hlasu i andělů strážných) na plných dvacet let. Jen za cenu velikých obětí bylo možné pokračovat v pouti...
“…écho de formes parallèles le sentier des voix se perd…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VII/6/24 OZVĚNA PODOB PARALELNÍCH,
STEZKA HLASŮ SE ZTRÁCÍ
Ozvěna podob paralelních / stezka hlasů se ztrácí... //
Přesně o Vánocích / projel jsem Bránou /
až ke Třetímu Nebi / s tím málem, co mi zbylo /
po veliké bitvě / o můj... / – holý Život /
pouze s Fordem Mondeo / kde na sedadle zadním /
stále spal můj syn / obkroužen už jen / několika anděly... //
– (ti ostatní zůstali... //
– ve Druhém Nebi... //
– v domě... //
– co jsem postavil) //
Ach, jak jen se ubrání / hrstka Poutníků / armádě ďáblů (?) /
kteří naši cestu... / – obkružují!? / Ach, jak jen se ubránit... //
– nástrahám vúdú / a špendlíkům vráženým... //
– hluboko pod kůži... / když stále jsme... //
– ještě nezjistili... //
– kdo jsme my!? //
Jsme pouze / ozvěny podob... / – paralelních? /
Jsme jenom / stezky hlasů / co se ztrácí... //
– mezi poli? //
Vždyť právě, abych... //
– vystoupil ze své podoby... //
– to byl důvod... //
– proč jsem dorazil... //
– až ke Třetímu Nebi ///
“…alléchants mystères signes de mort la mort parmi nous…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/3/5 VÁBIVÁ ZÁHADNÁ ZNAMENÍ SMRTI,
SMRTI MEZI NÁMIVábivá záhadná znamení smrti... //
– smrti mezi námi / dřímají tady... //
– v hustých lesích... / Vše, co není opravdové / přichází sem... //
– zemřít... / To, aby se ukázalo / čeho doopravdy / můžeme... //
– být schopní... / Žluté narcisy / tonou v žárlivosti / a stezky... //
– u Býčí skály / lákají Poutníky / slézat je... //
– bez zajištění / To, aby se... //
– hroby naplnily... //
– dole v jeskyni... //
– lidskými oběťmi... //
– aby mrtví... //
– mrtví byli... //
– a aby živí... //
– mohli žít... //
A do toho všeho zlatožluté světlo denní / aby nám připomnělo... /
– že stojíme... / – na rozcestí / a že rozhodnout se musí každý /
jestli... / chce jít... / – dolů k jeskyni / či... / – nahoru na svahy... //
– růst společně... //
– se stromy //
Tak to chodí... / – ve Třetím Nebi: / Buď se spojíš... //
– se živinami / které leží v zemi / nebo si lehneš... //
– mezi nimi / abys tam... //
– také shnil //
Ta zem je křižovatka / plná znamení / a hněv, strach, vina /
a sobectví / tečou tady v potocích / aby pak zmizely /
v řekách podzemních / Ale o to mohutněji / rostou k nebi... /
– moudré stromy / pevně v zemi zakotveny / s vědomím... //
– že prostě... //
– existují! ///
“…haut les mains! pour accueillir l’ange qui va tomber…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, II/2/1 RUCE VZHŮRU!
NA PŘIVÍTANOU ANDĚLI,
KTERÝ BRZY PADNE„Ruce vzhůru! / na přivítanou anděli /
který brzy padne“ / zní úzkým údolím /
kterým se cesta vine... / – ke Čtvrtému Nebi /
Když do toho údolí / Slunce svítí paprsky /
celé se rozhoří / květy hořčice a brukve olejky /
když ale zapadne / za velestrmé svahy /
začne se povrch hemžit / padlými anděli /
nebo těmi / co se padnout / teprve... //
– chystají //
„Ruce vzhůru tedy!“ / abychom se ubránili... /
– náletům z povětří / Motor Fordu Mondea vrčí /
blátivou půdu / střídají kameny / andělé Alpha /
(kteří nám zbyli) / jsou značně unavení... / Až se setmí... //
– něco se patrně... //
– přihodí //
Už je večer / a my zastavujeme se / Tady budem tábořit / zde... /
– u Býčí skály / Andělé Strážci / ruce vzhůru napřahují /
když se rozmisťují / po okolních svazích... / – s pochodněmi /
Do údolí nikdo nesmí... / – vstoupit! /
Oni ale netuší / že anděl Sarra Delta /
je v tuto chvíli / už dávno... //
– tady uvnitř! ///
“…tant de sanguines attractions nous ont apparentés aux charnelles maçonneries…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, II/2/1 TOLIKERO KREVNÍ PŘITAŽLIVOSTI
SBLÍŽILO NÁS SE SMYSLNÝM ZDIVEMTolikero krevní přitažlivosti sblížilo nás /
se smyslným zdivem / se stěnami, za které... //
– nelze už vidět! //
Na tomto místě / pochodněmi obkrouženém /
(kde nikdo nemůže / tam ani ven) / setkal jsem se /
se svým... / – vnitřním plamenem / Přicházel jako závdavek /
v podobě Kundaliní / která překvapivě vzplála /
napříč mojí páteří / a chvíli poté / co už dohořela /
(ještě než jsem se stačil / – vzpamatovat) /
na jejím místě objevil se / anděl jménem... //
– Sarra Delta //
Kdyby ses mě zeptal / čím získala si / tolik mojí náklonnosti /
asi bych nevěděl... / – co ti říct / Veškeré informace totiž /
zůstaly uschovány... / – za smyslným zdivem... / – někde... /
– v mém podvědomí / Nosila květiny / na hroby svých blízkých... /
– kteří všichni zemřeli... / – v jeskyni / V blízkosti tolikeré smrti... /
– ona o to více... / – zářila svěžestí / se svými hustými... /
– tmavými vlasy / a silnou vůlí uskutečnit... / – co si usmyslí... /
Když však o tom přemýšlím / nyní... /
tak ten důvod opravdový... /
proč jsem s ní byl... /
bylo, že jsem toužil... /
znovu se naučit... /
nebát se dělat... //
– chyby ///
“…malgré le cri épais de la bête condamnée à mort…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/5/3 NAVZDORY TEMNÉMU VÝKŘIKU BESTIE
ODSOUZENÉ K SMRTINavzdory temnému výkřiku Bestie... //
– odsouzené k smrti / my smíme být... //
– stále tady / Blahoslavené jsou... //
– těžké sny / co se nám zdály... //
– abychom překonali... //
– všechny naše... //
– lásky-nelásky //
≈≈≈≈
≈SEN≈ 4
≈≈≈≈≈≈
V tom snu byli jsme tři: / já / Sarra Delta /
a nad námi stín... / – Našich Představ... / – stín... //
– Závoj před očima... / – stín... / co nám zastíral... //
– kdo jsem já... //
– a kdo – ona //
„Shoř Závoji / před očima! /
Vystup z podzemí / Žábo na prameni! /
Odstup od nás / Padlý Anděli! / A vrať nám... //
– tu možnost malých dětí: //
– znovu dělat... //
– chyby!!!“ //
V té chvíli / Propasti se otevřely /
a zazněl výkřik / Čiročiré Hrůzy /
z temného nebe... / – pršely kameny /
a z hrdla Bestie... / – vylétali štíři /
úlomky létaly / těsně kolem... / – mojí hlavy /
a kdybychom doopravdy... / – nemilovali /
propadli bychom se / navždy... //
– do Nicoty... //
≈≈≈≈
≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈
Zatímco jsme takto těžce spali... / – praskaly skály /
balvany létaly... / – po údolí /
všechno a všichni... / – byli mrtví /
Jediné, co se zachovalo... / – neporušeno /
byl jsem já / s Filipem v náručí /
a Sarra Delta / která se ukryla... //
– v jeskyni u Býčí skály... //
– mezi stíny ///
“…le crépuscule enlève les adieux à l’horizon lavé de froide clarté de stéréoscope…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XII/3/2 SOUMRAK ODNÍMÁ „ADIEUX“
OBZORU OMÝVANÉMU
SE STUDENOU JASNOSTÍ STEREOSKOPUSoumrak odnímá „adieux“ obzoru /
omývanému se studenou jasností stereoskopu /
Ano, je čím dál jasnější / jak se tak blížím / soutěskou... //
– ke Čtvrtému Nebi / že žádné „sbohem“ nepřichází... //
– od Sarry Delty //
Můj obraz pochovala / u Býčí skály /
a čas od času / přinese mu... / – náruč květin /
Já ale, ve skutečnosti / jsem někdo jiný /
než ten obraz.. / – v jejích dlaních /
Nejsem tam / jsem tady! /
Soutěskou kráčím... / – ke Čtvrtému Nebi /
za sebou spoušť náhrobků... / – kamenných /
za sebou balvany / které skoro všechno... / – pohřbily: /
Mé Strážné anděly / co mi zbyli / mé auto... //
– Ford Mondeo / i všechny mé... //
– pobloudilé sny... //
Chtěl jsem s sebou vzít / do Čtvrtého Nebe / – Sarru Deltu /
Hledal jsem ji... / – znovu a znovu / ještě než jsem prošel... //
– úzkým průchodem / do další dimenze / ale ona schovala se... //
– mezi řadu hrobů / Pátral jsem po ní / se studenou jasností... //
– stereoskopu / Nechtěla ale asi / znovu zažít / jak je země... //
– plná štírů / Chtěl jsem se s ní rozloučit / chtěl jsem jí říct... //
– „adieu“ / chtěl jsem jí naposled... / zamávat... / ale... //
– nebylo komu ///
“…la parole seule suffit pour voir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/22 SLOVO STAČÍ K PROZŘENÍ Slovo stačí k prozření / ale jenom pro někoho! /
Ostatním je Slovo / – nebezpečím (!) / že se svět promění /
jinak, než by chtěli / nebezpečím, že se zboří / jejich... //
– pošetilé představy! //
Dnes ale / na orloji hvězd / čas se naplnil /
Oči se chtějí otevřít / a Slovo touží promluvit /
Slovo, které domlouvá mi / ať se poučím //
– a už si nikdy... / – nenárokuji... / – u nikoho... //
– žádnou pozici! //
Ještě před vjezdem / do Brány / ke Čtvrtému Nebi /
naposledy pohlédl jsem / na Nebe pod ním /
ale ať jsem / svým stereoskopem /
pátral sebevíc / tentokrát jsem /
neviděl... //
– vůbec nic ///
ε
POSLOUCHAT HLAS SVÉHO TĚLA
DĚJ MINULÝCH ČÁSTÍ:
Ve snaze vyvázat se z vlivu původní rodiny vstoupil Poutník do mytického světa Sedmi Nebí. Ve všech doposud navštívených Nebích ho očekával vztah s andělem v ženské podobě. V tom posledním, Třetím, se jednalo o Sarra Deltu, tajemnou postavu spojenou se smrtí a s mnoha katastrofami...
“…je me souviens d’une déception sinueuse tirant du passé son amère substance…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VIII/1/1 VZPOMÍNÁM SI NA KŘIVOLAKÉ ZKLAMÁNÍ,
KTERÉ Z MINULOSTI VYTAHOVALO
JEJÍ HOŘKOU SUBSTANCI
Vzpomínám si / na křivolaké zklamání /
které z minulosti / vytahovalo její... / – hořkou substanci; /
vzpomínám na svou cestu... / – po Čtvrtém Nebi /
a na jeho louky / plné bříz; / vzpomínám si / na růžové květy /
v syté zeleni / co se hřejí ve zlatých / slunozávratích... /
Ale na co vzpomínám si / úplně nejvíc / jsou studánky /
s průhledy zpátky / do minulosti... //
– ve Třetím Nebi //
Těmi studánkami / hleděl jsem bez ustání / jestli neobjevím /
stopy Sarry Delty / ale celá země / o patro níž... /
zdála se mi... / beznadějně... //
– opředená pustinami //
V té chvíli všimnul jsem si / že všechny břízy /
zde ve Čtvrtém Nebi / jsou popsány... / – básněmi /
Na kůrách bělostných / skvěly se verše / zlatými... //
– písmeny... //
Jiná věc / zarážela mne ale / ještě víc: /
Ať jsem se rozhlížel / jakkoliv / nikde jsem neviděl... /
– žádné ďábly / Nikdo se nechystal překazit / cestu přes... /
– březové lesy... / – k Sedmému Nebi / Ani žádné nohy /
nepošlapaly... / – koberce zelené trávy / Jen růžové květy /
šeptaly si věty... / – z březové kůry... / Ale nejrůžovější /
mezi těmi květinami / byl anděl / Liudi Mila Epsilon /
se svou pletí v barvě... / – oloupaných mandlí /
se dvěma křídly... / – ve tvaru lyry / a s vlasy jako... //
– zralé obilí / které končily / až kdesi... //
– na jeho... //
– božském pozadí ///
“…errant avec des labyrinthes attachés à l’ombre de mes pas…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VI/7/4 KOČUJÍCÍ S LABYRINTY PŘIPOUTANÝMI
KE STÍNU MÝCH KROKŮKočující s labyrinty / připoutanými ke stínu mých kroků /
slepý k veršům / nevšímavý vůči... / – růžovým květům /
zelenou travou jsem se brodil / abych tam objevil /
další a další... / – studánku... //
– okno do světa minulého... //
– okno, za kterým... //
– jsem hledal... //
– Sarru Deltu //
Každých deset kroků / potkal jsem Liudi Milu /
neměl jsem ale / na ni... / – náladu / V ruce svírala... /
– andělská brka / z vlastních křídel vytržená /
To ona byla... / – autorkou veršů... /
– na březových kůrách! / Veršů napsaných... //
– paprsky slunečními... //
– zlatými písmeny! //
Po tomto zjištění / začal jsem si verše /
na březových kůrách / přece jenom... //
– občas... //
– číst //
Nezdály se mi... / – nijak výjimečné / napadlo mě ale /
že bude lepší / (než mít hlavu stále... / – plnou Sarry Delty) /
ke každé básni / nějakou svoji... / – připojit /
a než se den / s dalším sešel /
v trávě jsme seděli / a o básních se... //
– zaníceně... //
– bavili //
Liudi Mila Epsilon vyprávěla / že nemá ráda /
k nikomu se vázat / a že se jí příčí / jakákoliv... /
– pouta lásky... / A já v té době / říkal jsem si /
že takto nějak / (možná)... / – vypadá... //
– opravdové... //
– přátelství ///
“…sur des draps souillés par des crépuscules attardés des vers fiévreux sous la braise…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VIII/1/6-7 V PROSTĚRADLECH POTŘÍSNĚNÝCH
OPOŽDĚNÝMI SOUMRAKY
HOREČNATÉ VERŠE V ŘEŘAVÉM UHLÍV prostěradlech potřísněných opožděnými soumraky /
horečnaté verše v řeřavém uhlí... / – tiše si žhnuly... /
Ty žhnoucí holubice / hledaly pevnou zemi / daleko... /
– od Sarry Delty / ...ale pokaždé... / bohužel... /
znovu se vrátily / protože nenalezly / kde by se mohly... /
– nohama zachytit... / Ve skutečnosti / byl jsem to já sám /
kdo stále ještě kroužil / kolem tajemných... /
– křišťálových koulí / kolem těch... /
– studánek průzračných... / a hleděl skrze ně /
stereoskopem zpět... / – do Třetího Nebe /
Věc se měla následovně: / Já kroužil jsem... //
– kolem studánek... //
– a Liudi Mila Epsilon... //
– kolem mne //
Pochopil jsem / co se po mně chce / ale mé vzpomínky /
vázaly mne / ještě stále... / – do Třetího Nebe... / – k Býčí skále... /
– k Sarra Deltě / Jedním uchem poslouchal jsem /
jak mi zvoní... / – vlastní srdce / a tím druhým... /
– Liudi Milu / a tu její... //
– apoteózu / života... //
– v krátkých flirtech... //
Jednoho dne / na zemi jsem našel / profesorské brýle /
(přesně takové / jaké nosila... / – Petrana... / – ze Druhého Nebe) /
„Kde se tady berou?“ / přemýšlel jsem / a pak... /
(s brýlema na nose) / uviděl jsem lépe... / průzorem... /
do Třetího Nebe... / jak ve stínu hrobů /
Sarra Delta / líbá se tam... //
– s dalším Poutníkem //
Proč tedy / (Proboha!) / já bych nezkusil (?) /
s Liudi Milou Epsilonou / také takový... //
– krátký flirt!? ///
“…oreilles de radeaux que les insectes durcis à la lune mijotaient dans l’impuissance des rêveries…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, X/4/5-6 UŠI Z PRÁMŮ, KTERÉ HMYZ
UTVRZENÝ MĚSÍCEM
ZOSNOVAL V BEZMOCNOSTI SNŮUši z prámů, které hmyz / utvrzený měsícem /
zosnoval v bezmocnosti snů... /
Takto nesmyslně / přátelství působí /
dvou tvorů: / Andělice... //
– s božským pozadím / a básníka //
– co mu nohy uvázly / kdesi... //
– v minulosti //
Uši z prámů, které hmyz / utvrzený měsícem /
zosnoval v bezmocnosti snů... /
Takto nesmyslně / působí flirt: //
– Básníka... / – co mu srdce zvoní... //
– s andělicí s křídly zamrzlými / kdesi... //
– mezi prostory //
Tu noc, kdy jsme se / k sobě přiblížili /
takový sen... //
– zdál se mi: //
≈≈≈≈
≈SEN≈ 5
≈≈≈≈≈≈
V tom snu šel jsem / kolem zámku v oblacích /
kolem zámku v oblacích / kde se ukrývají... //
– malé princezny / A protože jsem byl... //
– zvědavý / chtěl jsem vědět / jak to chodí / s těmi... //
– princeznami / a proto jsem / svým... //
– stereoskopem / pozoroval... //
– jednu z nich //
Ta malá princezna / se navždy zamčela... //
– v komnatě dětství / a klíč ke dveřím... //
– k dospělosti / přetavila na náramky... //
– na zápěstí //
Nikdo nemohl ven / ani dovnitř / a z té komnaty /
přicházely zprávy / kam má který... //
– princ přijít / aby mu malá princezna... //
– zamávala... //
– sama schovaná... //
– za zasklenými dveřmi... //
≈≈≈≈
≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈
Takový sen zdál se mi / tu první noc /
kdy jsme se / k sobě přiblížili /
já a anděl jménem... //
– Liudi Mila Epsilon ///
“…lorsque l’herbe rare gèle à ras de bord…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, VII/1/1 KDYŽ VZÁCNÁ BYLINA ZAMRZNE AŽ PO OKRAJ Když vzácná bylina / zamrzne až po okraj / je marné ji líbat /
Když vzácná bylina / zamrzne až po okraj / je marné k ní čichat /
Když vzácná bylina / zamrzne až po okraj / je nebezpečné... //
– objímat ji... //
– holým tělem //
A právě tato... / – řeč mého těla... / – chtěla mě varovat... /
když zimnici jsem dostal / na prosluněných loukách... //
– mezi břízami... / – v zelených travách / obklopen... //
– růžovými verši / Žádná z těch věcí / nemohla vynahradit... //
– teplo, které prchalo mi / z mých paží... //
– do zmrzlého náručí... //
– malé princezny – Liudi Mily //
Ty zimnice a horečky / byly odpovědí / na můj krátký flirt /
A zatímco si Liudi Mila Epsilon / vlasy česala... / v barvě... //
– obilí / mně pomalu docházelo / že ten krátký flirt... //
– byl možná až... //
– příliš dlouhý //
Poslouchat hlas svého těla... / – byla ctnost /
kterou jsem v té době... / – dostal za úkol... //
– konečně se... //
– naučit! ///
“…où les étoiles volent d’une fleur à l’autre et sucent le miel de leur printemps de plume…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, V/7/11 KDE HVĚZDY LÉTAJÍ
Z KVĚTU NA KVĚT A SAJÍ MED
Z JEJICH OPEŘENÉHO JARAKde hvězdy létají z květu na květ / a sají med /
z jejich opeřeného jara / není už o čem... //
– dál se hádat //
A tak ještě než se jaro / po krajině rozletělo /
vzdálili jsme se / s drahou... / – Liudi Milou Epsilonou /
A na prahu toho... / – krátkého jara / zima mne... //
– zcela prostoupila / Téměř jsem běžel... //
– abych se zahřál / na zádech vak / pro Filipa... //
– který... / – naštěstí... //
– celou tu dobu... //
– tvrdě spal //
Na konci údolí / stál Vůz Tyrkysový / s plnou nádrží /
a s klíčkem... / – v zapalování... / Kde se tady vzal!? /
...ale vlastně... / Co na tom záleží? / Určitě /
dostaneme se / do Sedmého Nebe... //
– v autě nebo... //
– pěšky //
Ještě před vjezdem / Vozem Tyrkysovým / do Brány /
k Pátému Nebi / naposledy pohlédl jsem /
na Nebe pod ním / a zjistil jsem (s překvapením) /
že za kmeny bříz / ďáblové byli / (celou tu dobu)... /
– schováni / Pátral jsem / jestli neuvidím /
Liudi Milu Epsilonu / ale k mému údivu /
nebyla mezi břízami... / Létala kolem mne... //
– stále ještě... //
– v bludných kruzích! ///
“…la parole seule suffit pour voir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/22 SLOVO STAČÍ K PROZŘENÍ Slovo stačí k prozření... / – napsané, vyslovené, v próze... //
– nebo ve verších / v knihách zachycené / nebo to... //
– které se... / – teprv narodí / a zatím létá si... / někde... //
– v povětří / Vlastním slovům naslouchám... //
– jakoby je psal... / – někdo jiný / Naslouchám... //
– vlastním slovům / která mi diktovali / andělé... //
– ve Čtyřech Nebích / učitelé a učitelky / toho... //
– jak sám sebe najít / Otevřeš-li se / také můžeš... //
– ta slova... / v sobě nechat... //
– zaznít //
Ještě jednou / před vjezdem / do Brány /
k Pátému Nebi / pohlédl jsem / na Nebe pod ním /
a když jsem uviděl / všechny ty / popsané... / – březové kůry /
uvědomil jsem si / že cesta k opravdovým básním... //
– vede jinudy / a s verši / že je zapotřebí... //
– naučit se žít ///
ζ
SVÉ VĚCI SI ROZHODUJI SÁM
DĚJ MINULÝCH ČÁSTÍ:
Poutník se dostal do mytického světa Sedmi Nebí. Ve všech doposud navštívených čtyřech z nich se setkal s andělem v ženské podobě. Na anděla ve Třetím Nebi, Sarra Deltu, tajemnou postavu spojenou s mnoha katastrofami, však nedokázal zapomenout. Pomohl mu až teprve flirt s Liudi Milou Epsilon. To ale mělo bohužel své následky...
“…comme je suis — seul planté au centre de l’enclume horaire…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XII/6/3 TAKOVÝ, JAKÝ JSEM – SÁM, ZASAZENÝ
VE STŘEDU HODINOVÉ KOVADLINY
Takový, jaký jsem... / – sám, zasazený... /
ve středu... / – hodinové kovadliny /
odbíjím minuty / odbíjím vteřiny /
času, kdy... / můj vnitřní Hlas mě... //
– nadobro... //
– opustil //
Škoda, že nemohu s Ním / sdílet všechny... / krásy... //
– Pátého Nebe / škoda, že společně nemůžeme... //
– po oblázcích kráčet / na břehu modrého... / divokého... //
– moře / po oblázcích, co je měl... / v ústech... //
– Démosthenés / to, když rozhodl se... / ty vlny divoké... //
– svým hlasem... //
– překřičet //
Tyrkysovým Vozem / projíždím po silnicích /
napříč světle modrou... / – vodní tříští / napříč... /
– slaným vzduchem / třpytícím se... / – ve slunci /
a nahoře... / – ve stříbrných oblacích / Liudi Mila mne... //
– nenápadně z dálky... //
– provází ///
“…gagné au jeu des solstices dans la solitude la tête haute…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XI/1/5 VÍTĚZÍCÍ HROU SLUNOVRATŮ
O SAMOTĚ SE VZTYČENOU HLAVOUVítězící hrou slunovratů / o samotě... //
– se vztyčenou hlavou / pozval jsem Liudi Milu dolů... //
– ze stříbrných oblaků //
Chtěl jsem se s ní domluvit / kam bychom měli... / – dále jít /
Měl jsem návrh: / Sledovat cestu... / – Démosthénovu /
to jest: / překřičet bouřící vlny... / – hudbou, obrazy... //
– a verši / a jejich... //
– recitací //
Liudi Mila vděčně / vytrhla si z křídel... //
– další brka / a k radosti přihlížejících... //
– racků chechtavých / připravovali jsme si... //
– další a další představení... //
– našeho společného... //
– velkolepého... //
– pana Ega //
Těmito způsoby / chvíle jsme si krátili / na modravém pobřeží /
v Pátém Nebi / my dva... / – bývalí milenci / na klopotné pouti /
k budoucímu přátelství / na pouti / která se neobešla... //
– bez oboustranných... //
– komplikací! ///
“…les soucis que nous portons avec nous qui sont nos vêtements intérieurs…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, I/5/2-3 OBAVY, KTERÉ V SOBĚ NOSÍME,
KTERÉ JSOU NAŠÍM SPODNÍM PRÁDLEM≈≈≈≈
≈SEN≈ 6
≈≈≈≈≈≈
Obavy, které v sobě nosíme / které jsou / naším... //
– spodním prádlem / promluvily ke mně / když spal jsem... //
– hlubokým spánkem / promluvily ke mně... / – abych na ně... //
– nezapomněl //
Ty obavy... / – spodky a podvlíkačky / bály se / že moje verše /
zabloudí... / – mezi kopci / ty obavy se bály / že všechny ženy /
v mém životě / chtěly mě pouze... / – využít / ty obavy se bály /
že na mé cestě... / – nedojdu k cíli / ale zmrznu / obklopen... //
– vlastními... //
– básněmi... //
Chtěl jsem se / toho prádla zbavit / protože jsem zjistil /
že nehřeje... / – ale studí / chtěl jsem najít sopku... /
– plnou žhavé lávy / chtěl jsem se vykoupat /
úplně nahý... / – v horkých lázních / a změnit /
své chování / zatížené obavami... //
– z budoucnosti //
V tom snu jsem prostě věděl / že... / – až se probudím /
všechno bude jiné / a já otevřu se... //
– úplně nové... / – horké... //
– a dosud nepoznané... //
– skutečnosti! //
≈≈≈≈
≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈
///
“…bien que les branches aient insinué leur cristalline nudité un peu partout glacé…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, V/8/15 I KDYŽ VĚTVE NAZNAČOVALY
SVOU KRYSTALICKOU NAHOTU,
VŠUDE
SAMÝ LEDI když větve naznačovaly / svou krystalickou nahotu... /
– všude samý led! / I když mé podvědomí / avizovalo mi /
ve spánku / znovu a znovu... / – změnu / já stále mrznul jsem /
a pokaždé / když jsem se přiblížil / ke své parťačce / na poli... //
– umění... / – k Liudi Mile / cítil jsem / že teplo pro svůj život... //
– najdu spíše... //
– jinde //
Vzpomněl jsem si / na svůj živý sen / o žhavých sopkách... /
A poprvé / řekl jsem si / že své věci / budu si rozhodovat... /
– sám! / A to byl také důvod / proč jsem se... / – zamiloval... /
– do Witoslawy Zety / jejíž rudohnědé vlasy / žhnuly... /
– jako plameny / a jejíž ruce... / – divoce hořely! / Ruce... /
– divoženky! / Všichni muži / se prý o ni... / – nakonec... /
– spálili / Já však jsem byl / stále ještě... /
– plný zimy / takže jsem... /
– mohl pobývat... //
– v její blízkosti //
Daroval jsem jí... / – svých čtyřicet básní / a na mořských březích /
sbírali jsme fíky / V modravých vlnkách / jsme si spolu hráli /
a Vozem Tyrkysovým / jsme jezdili... / – k dalším... / – plážím /
O smyslu Cesty / jsme se bavili / A protože jsme oba byli /
hodně unavení... / – z mileneckých konstelací /
vymysleli jsme si... / – velekrásnou hru... //
– na manželství ///
“…l’enfance des passions massée en débris de cris ardents de craintes…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XIII/5/8-9 DĚTINSKOST VÁŠNÍ
HROMADILA SE V TROSKÁCH
HOŘÍCÍCH VÝKŘIKŮ STRACHŮDětinskost vášní / hromadila se v troskách... /
– hořících výkřiků strachů / když Liudi Mila... /
– za mnou přišla / aby se domluvila / kdy příště... /
– budeme společně... / naše básně... / – recitovat /
Obě ženy / hledí si s překvapením / vzájemně... /
– do očí / a každá z nich... //
– v soupeřce vidí... //
– samu sebe se... //
– zrcadlit //
Ve spirálách stoupají / obě bojovnice... / – až nad mraky /
dokud se... / jejich světlé a tmavé vlasy / spolu zcela... /
– nepromíchají / takže vytvářejí... / – výbušný melír /
Tak to je / když oheň a led / spolu chtějí... //
– tančit! //
To odpoledne / ozývaly se hromy / a blikaly blesky... /
– nahoře na obloze / To odpoledne / hřměly hromy... /
– až do setmění / a blesky potom / nebe osvěcovaly /
– i v průběhu noci / a mně na zemi... / – zhořkly fíky... /
– když jsem se převaloval... //
– dole na posteli... //
– obkroužen kruhem... //
– osamění ///
“…où le souvenir secoue le vent des victoires sur le deck…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, X/8/10 KDE VZPOMÍNKA OTŘÁSÁ
VĚTREM VÍTĚZSTVÍ NA PALUBĚKde vzpomínka otřásá větrem vítězství na palubě... / – lodí... /
– lodí vzdálených... / – lodí, které... / onoho rána... / – viděly... /
– strašlivé věci / tam ani já... / – nevěřím... / – tomu, co vidím! /
Na skalisku bílém / leží tělo bezvládné... / – Liudy Mily (!) /
a její dlaně / stále ještě sevřené... / – v křeči svírají /
(i nyní ve smrti) / kadeře tmavých vlasů... / – Witoslawy /
kadeře vlasů / které Liudi Mila... //
– soupeřce vytrhala... //
– v lítém boji... //
– i s kořínky //
To ráno plné krve / Witoslawa Zeta... / – sestoupila z nebe /
Sestoupila z nebe / s Oslavnou tváří... / – Vítězky... /
s Oslavnou tváří... / – Slavné Vítězky / která přišla / aby vznesla /
svoje... / – nároky / K těm nárokům patřilo / že zabije každého /
kdo by se chtěl / ke mně... / – přiblížit / A protože to ráno /
můj syn Filip / (po dlouhém spánku) / konečně se... /
– probudil / já v tu ránu / (ovlivněn náhlým osvícením) /
nadobro jsem pochopil / že není zbytí... /
a že se musím... / s Witoslawou Zetou... //
– rozloučit //
Ještě před opuštěním / modravého pobřeží / v Pátém Nebi /
naposledy spočinul jsem... / – pohledem / na území... //
– ve kterém jsme žili / A uviděl jsem... //
– Witoslawu Zetu / a to mnohé... //
– za co této ženě... //
– z celého srdce... //
– vděčím!!! ///
“…la parole seule suffit pour voir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/22 SLOVO STAČÍ K PROZŘENÍ Slovo stačí k prozření / Slovo ale není / pouze to... //
– co se vysloví / Slova jsou také / obrazy a tóny... //
– ale především: //
– Slova jsou... //
– Činy! //
Co k tomu dodat? / Činy nás všech... /
– zúčastněných / v minulých básních /
za nás hovořily... / – úplně... //
– samy!! //
A když se ohlížím / zpět po Pátém Nebi /
říkám si / že v tom Šestém (raději!) /
nechám ostatní / ať si sami rozhodují... //
– kudy chtějí jít / Ale já si svoje věci //
– zrovna tak... / budu rozhodovat... //
– sám!!! ///
η + θ
KDO JSI PRO MNE, ROZHODUJI JÁ
DĚJ MINULÝCH ČÁSTÍ:
Poutník se dostal do mytického světa Sedmi Nebí. Ve všech doposud navštívených pěti z nich se setkal s andělem v ženské podobě. Na anděla ve Třetím Nebi, Sarra Deltu dokázal zapomenout až po seznámení s Liudi Milou Epsilon ve Čtvrtém Nebi. V Pátém Nebi ale krásná tmavovláska Witoslawa Zeta, která Poutníka milovala, Liudi Milu zabila v souboji. Poutník pak v obavě před dalšími důsledky její žárlivosti ji (ač nerad) opouští a vstupuje do Šestého Nebe.
“…l’eau de la rivière a tant lavé son lit elle emporte les doux fils des regards…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, I/3/4-5 VODA POTOKA TOLIK OMÝVALA SVOJE DNO;
ODNÁŠÍ SI SLADKÉ SYNY POHLEDŮ
Voda potoka tolik omývala svoje dno; / odnáší si... //
– sladké syny pohledů / Jeden z těch synů... //
– jméno má Minulost / A ten druhý... //
– slyší na jméno: //
– „Ještěsenicnepochopilo“... //
Voda potoka tolik omývala svoje dno; / odnáší si... //
– sladké syny pohledů / a ty pohledy / odchází do... //
– „Užjenevidím“... / a Minulost má / hořkou chuť... //
– a na Budoucnost / (ať se snažím sebevíc)... //
– pranic nedohlédnu... //
Voda potoka tolik omývala svoje dno; / odnáší si... //
– sladké syny pohledů / Jeden z těch synů je můj... //
– Filip / A ten druhý... / – moje dílo... //
– dílo, které / vzbudit se mi / dosud... //
– nepodařilo... //
A Filip se rozhoduje / že chce lépe / porozumět /
lidské mysli / a lidským... / – emocím /
a odchází / na druhý konec země /
aby to všechno / lépe... //
– mohl pochopit... //
A moje dílo zatím / usnulo si / někde v zákoutích... //
– mojí hlavy / Říkalo si totiž / že už ho prý nikdo... //
– neprobudí / Odešlo si totiž / na druhý konec... //
– mojí mysli / a odtud vzkázalo mi / abych ho... //
– už nechal na pokoji! //
A přestože nejkrásnější vlastností / Šestého Nebe /
je, že... / všechno odevšad... / – je dokonale vidět /
(obzory s nádhernými... / – vinicemi (!) /
i tmavěmodrá země / s voňavými... //
– kosatci!) / já sám tady... //
– tím vším obklopený... //
– nedokážu si poradit... //
– se záhadou svojí... //
– prapodivné... //
– existence... ///
“…la lumière nous est un doux fardeau un manteau chaud…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XIV/4/3 SVĚTLO SE NÁM JEVÍ
JAKO SLADKÁ TÍHA, JAKO TEPLÝ PLÁŠŤSvětlo se nám jeví / jako sladká tíha / jako teplý plášť: /
Zvlněným vinicím / několik pahorků vévodí / hustě... //
– porostlých / duby šípáky / a okrášlených skalami... //
– co koupají se ve slunci / a vzduch je nabit historií... //
– a starými pověstmi... //
– a nad poli se dosud vznáší... //
– první zpodobnění... //
– Pravěké Ženy //
Světlo se nám jeví / jako tíha tajemná / jako teplý plášť... //
– jako jedna / z mnoha dobrých věcí / zde v Šestém Nebi! //
– Ten vzduch prosvětlený (!) / a také, že znovu mohu být... //
– se strážnými anděli (!) / (zde v těchto prostorách... //
– jmenují se Eta) / a také to, že spolu s nimi... //
– mohu obdivovat / krásy... //
– zdejší Přírody! //
Světlo se nám jeví / jako krásná tíha / jako teplý plášť... /
tak co mi teda... / – ještě schází (?) / k tomu dále jít... (?) //
...vzduch je přece čistý / a všechny bouře utekly... //
...tak proč mám pocit / že se mi nedaří... //
...pokračovat ve své pouti... //
– k Dospělosti?! //
Přešlo jaro / a já jsem stále ještě chodil / mezi duby šípáky /
I létu odzvonilo / a já ne a ne... / – nabažit se samoty /
A podzim zastihnul mne... / – v rozhovoru s anděly /
A vzduch byl... / – průzračný / A vzduch byl... //
– křišťálový / A s příchodem zimy... //
– zrudly šípky / A časy dozrály... //
– aby nakonec se věci... //
– začly dít ///
“…que ce soit le cœur qui va à sa rencontre d’amour ou le dépit…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XVII/11/14 AŤ UŽ JE TO SRDCE JDOUCÍ
NA SETKÁNÍ S LÁSKOU, NEBO VZDOR...ať už je to srdce / jdoucí na setkání s Láskou / nebo vzdor... //
...ať už je to jedno / nebo to druhé / je těžké rozhodnout se... //
...které z těch dvou / pravdu má / a které... //
– ne... //
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
≈ROZHOVOR≈
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
VZDOR: Žiješ si tady / v tichém usebrání / a pranic nepřemýšlíš /
jak se zabezpečit / Myslíš, že jsi lepší / než všechny ty ženy /
co o tebe stály? / Chceš se snad povyšovat / nad anděly? /
SRDCE: Nechci se povyšovat / Věci se ale mají... / – jinak: /
Všechny ty ženy / chtěly mě totiž / jenom... / – vlastnit /
VZDOR: Kdo jsi, že chceš měnit / základy / na kterých svět stojí! /
SRDCE: Nechci svět měnit / ...pouze... / ...každá z těch žen... /
znamenala by / pro mne teď... / – veliký krok zpátky... /
VZDOR: A ty nevíš / že bez ženy / jako kdybys nebyl?! /
SRDCE: Chci radši „nebýt“ / než kvůli ženě / být kým být nechci... /
VZDOR: A jak by tedy / měla vypadat / ta tvá „vysněná“ /
(a podle mne... / – „nereálná“)... / – „ideální žena“? /
SRDCE: Měla by umět žít / v tichém usebrání / Měla by patřit... /
– k Sedmému Nebi / a přesto chodit / po těchto kopcích /
...tady... / – o patro níž... / – na pláních Moravy... /
VZDOR: Hm... /
SRDCE: Měla by být... / – stvoření... / – krásné a hluboké /
které kráčí... / – stejným směrem / Ten anděl měl by... /
– být malířem lidí... / – malířem, který... / dobře vidí /
co já nosím... / – někde uvnitř... / – v duši... / Ta Žena... /
VZDOR: Teda!... /
SRDCE: ...ta Žena / Žena-anděl / měla by být / jinými slovy... //
– Královnou Moravských Vinic! //
VZDOR: Tak tedy „můj milý“, „zlatý“ (!) / „ze srdce“ ti přeji... //
– při hledání / „takovéto“ Ženy / vskutku... //
– „hodně štěstí“!!! //
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
...ať už je to srdce / jdoucí na setkání s Láskou / nebo vzdor... //
...ať už je to jedno / nebo to druhé / uvidíme... //
...které z těch dvou / vzdálí se / a které naopak... //
– zůstane... //
– ve mně... ///
“…et l’arbre suce la résine aux gamelles des cœurs torrides…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, IV/2/4 A STROM SAJE PRYSKYŘICI
V POLNÍCH MISKÁCH PARNÝCH SRDCÍA strom saje pryskyřici / v polních miskách / parných srdcí /
Strom, co ho anděl-Žena / Jana Rosie Theta / znova a znova /
přicházela namalovat / na svých toulkách / po své vlastní /
minulosti / na kopcích, na kterých / já sám jsem také hledal /
mnohé odpovědi / obklopen svými... //
– strážnými... / – anděly Eta... //
– v tichém usebrání //
Jana Rosie Theta / bydlela sice v Sedmém Nebi / Kdysi ale... /
kus života v Šestém... / – zapomněla prožít / a od té doby... /
vracela se / štětcem stromy zdravit / a když jsem procházel... //
– těsně kolem ní... //
– namalovala mne... //
– i s kořeny //
S úžasem hledím / kdo tak dobře vidí / co mám v duši /
a poznávám... / – stvoření... / – krásné a přehluboké... /
které kráčí / stejným směrem... //
– mezi stromy //
A vzdor / vzdorovitě... //
– mlčí... / a srdce... //
– zpívá píseň... //
– o Životě! //
A andělé Eta radují se s námi... /
A rostou k nebi větve... /
A víčka se chvějí... /
A kosové pějí... /
A oblaka letí... /
A cesta je... //
– plná listí... //
– jen jen... //
– po ní vykročit! ///
“…les lignes de tes mains calleuses qu’à ta naissance un ange traça…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XVII/11/14 ČÁRY TVÝCH MOZOLNATÝCH RUKOU,
KTERÉ PŘI TVÉM NAROZENÍ KRESLIL ANDĚLČáry Tvých mozolnatých rukou / které při Tvém narození... /
– kreslil anděl / křičely prostřednictvím... / – nočních vidění /
Ach, jak je dobře... / že (ani když sníme... / – velekrásný sen) /
nevzdává se duše... / své klopotné cesty / která míří... //
– k Sedmému Nebi //
≈≈≈≈
≈SEN≈ 7
≈≈≈≈≈≈
V tom snu Hlas na mne křičel... / ať se... / – vzpamatuji! /
V tom snu Hlas na mne volal... / – ať se probudím!! /
V tom snu Hlas mne zapřísahal... / ať si uvědomím... //
– že mám pokračovat... //
– v pouti!!! //
V tom snu Hlas se mne ptal... / jestli vím... / – že všechny ženy... /
darovaly mi v boji... / – svoji energii / a ta energie... / mi teď... /
– velmi schází! / V tom snu Hlas mi radil... / – ať si ujasním... /
– za co všechno / mám jim být... / – vděčný!! / V tom snu Hlas... /
– mne nabádal... / – že ale nyní přišel čas... / – žít Život jinak... /
– to, abych začal... //
– v Sobě Sám... //
– uvnitř... //
– Sílu hledat!!! //
≈≈≈≈
≈≈≈≈≈
≈≈≈≈≈≈
Mozolnatými dlaněmi / zapisuji sen... / – do svého diáře /
Budu si ho číst... / – každičký den... / Budu si ho číst... /
– co nejčastěji (!) / to abych nezapomněl / že jsem to Já Sám... /
– kdo si rozhoduji / kým pro mne jsi... / – Ty... /
– kým pro mne je / mých ex... / – pět žen... /
– a kým nyní anděl... //
– Jana Rosie... //
– a koho mám vidět... //
– v Sobě Samotném! ///
“…les adhérences des cortèges d’ouragans à l’irréalité des molécules…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, XI/2/11 LNUTÍ DRUŽIN URAGÁNŮ
V NESKUTEČNOSTI MOLEKULLnutí družin uragánů / v neskutečnosti molekul /
bylo silně cítit / mezi zdmi... / – na Dívčích hradech /
na prostranstvích / ozářených našimi... / – žhavými aurami... //
– to, když... / (oba v plamenech)... / – pulzovali jsme... //
– jako jedno jediné... / – Divotvorné Srdce... //
– ponořeni do hluboké... / – přebohaté... //
– Královské... //
– Modré //
A ďáblové propadali panice / a nelíbil se jim... / – náš Oheň... //
– a nelíbilo se jim... / – osvětlené Nebe / a přemýšleli... //
– jak nám / naše plány... / – překazit / a ďáblové... //
– telefonovali / na všechny strany / a všude... //
– o nás lhali / že prý máme / špatné... //
– úmysly / a že prý chceme... //
– Dívčí hrady / celé... //
– podpálit! //
A zespoda od Milovic / přicházejí hasiči... //
– tvorové upřímní / kteří chtějí zažehnat... //
– domnělé nebezpečí / Přicházejí, aby / brzy... //
– pochopili / že tady... / – žádný požár není... (!) //
– kromě toho jediného / v našem... //
– žhoucím... //
– náručí! //
A na tom místě / ti dobří lidé / odhazují helmy a hadice... //
– mezi tmavěmodré kosatce / a na tom místě / v záři... //
– planoucích hvězd / a bez prodlení... / nás korunují... //
– v krajině pod Dívčími hrady... / na Krále a Královnu... //
– Moravských Vinic ///
“…la parole seule suffit pour voir…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, III/4/22 SLOVO STAČÍ K PROZŘENÍ Slovo stačí k prozření / Slovo plné Lásky / Slovo, které... /
– nezabíjí / ale... / – odpouští... / Ach, kolik slov už bylo... /
– v minulosti promarněno / slov, co nikam... //
– nevedou! //
Dnes ale... / – na orloji hvězd... / – čas se naplnil /
Slovo touží promluvit / Slovo, které chce tady... /
– s námi být / Slovo schopné... //
– Uzdravit! //
Tyrkysovým Vozem jedeme / z tmavěmodré / do fialové /
a zdá se / že Jana Rosie / je první anděl / se kterým jsem se... /
– před vstupem... / – do dalšího Nebe... //
– nerozešel... //
...a ještě než jsme / projeli Průjezdem / do Sedmého Nebe /
pohlédli jsme nazpět / na všechny ty / viničné tratě / porostlé... /
– tmavěmodrými... / – kosatci / Mezi tratěmi / hemžilo se to... /
– pohybem / Zahlédli jsem v nich / anděla s lupou v ruce... /
– a další postavy / o kterých jsem / v těchto básních / zaníceně... /
– vyprávěl: / Anděla... / – s brýlemi profesorky / a za ním... /
– anděla s pery... / potřísněnými... / – zlatým inkoustem... /
– a jiného / jehož ruce / divoce hořely / v západu slunce... /
– a další a další... / Byly jich / desítky... / a všechny jsme je... /
– znali! / A tady v blátě / otištěny... / to budou asi / stopy mé... /
– matky... / a támhle o kus dále / ty mnohem větší / určitě patří... /
– mému otci! / A nad tím vším / (nejkrásnější věc!) / v podobě... /
– zlaté duhy / armáda malých / broučků... / – s lucerničkami... /
– teď si letí... / – s uzdravenými křídly... //
– kamsi... //
– za obzory! //
A v oné chvíli / konečně jsme pochopili... //
– že v Sedmém Nebi... //
– nebudeme sami! ///
ι
DOVOLIT VĚCEM,
AŤ JDOU, KAM CHTĚJÍ
DĚJ MINULÝCH ČÁSTÍ
A PÁR SLOV K TÉ, KTERÁ NÁSLEDUJE:
Na začátku této sbírky Poutníka nešťastný pád v dětství připraví o levé oko. Po konfliktu s matkou odchází z domova a dostává se do mytického světa Sedmi Nebí. Tam se postupně setkává s anděly, kteří ovlivní jeho život. V Šestém Nebi Poutník navazuje vztah s andělem Janou Rosií Theta, kterému jsou vzdálené jakékoliv úskoky. Po korunovaci na Krále a Královnu Moravských Vinic pod Dívčími Hrady se dvojice ocitá u Brány do Sedmého Nebe... Co vše se odehrálo v Sedmém Nebi, nezbývá, než si domyslet, neboť se z něj dochovala jen jedna jediná následující báseň, která v tuto chvíli zakončuje celé dílo. Po osudech Poutníka a Jany Rosie Theta ale intenzivně pátráme a pokud něco zjistíme, informace připojíme...
“…avec un œil un seul tourné à l’intérieur…”
T. Tzara, L’Homme approximatif, V/3/13 S JEDNÍM OKEM, JEDNÍM JEDINÝM,
OBRÁCENÝM DOVNITŘ
S jedním okem / jedním jediným... / – obráceným dovnitř /
smím teď jít... / novými prostory... / – nad Sedmi Nebi //
neboť anděl Iota / s bílými křídly... //
– v noci mě... //
– navštívil //
To anděl Iota / oko mi přináší / to jedno oko... /
jedno jediné... / – obrácené dovnitř /
to oko útesy zraněné / z první básně... //
– této sbírky / z první básně... //
– mého putování //
Kdo je ten anděl? / Vždyť mám pocit /
že jsem tady / s ním byl... //
– vždycky! //
S jedním okem / jedním jediným... / – obráceným dovnitř /
smím teď hledět... / – kdeže to jsem / Pominuly fanfáry /
tytam jsou vrcholy / tytam jsou propady / už nejsou zapotřebí /
žádné představy / žádná náboženství / žádné světonázory /
Dnes totiž... / – ve vlastním srdci... / – ustlal jsem si... /
Dnes konečně / začal jsem chápat... //
– že ten anděl Iota... //
– není nikdo jiný... //
– nežli... //
– Já Sám....... ////////
III/2020, Jan Iota Škrdlík
KONEC
13313
(přístupů od 19.2.2020)
TIRÁŽ
Název díla: Variace na Tzaru
Forma: román ve verších
Datum dokončení: III/2020
______________
Jan Škrdlík – Doslov k Variacím na Tzaru
______________
sbírky s podpisem autora vázaný v okrasných
grafických deskách à 250 CZK + poštovné.
Objednávky na: cello@cello.cz
______________
Všechna práva vyhrazena.
Zákaz množení díla bez svolení autora.
Zákaz citování jeho částí bez uvedení zdroje a autora.
______________
Wikipedia.org/wiki/Jan Škrdlík
______________
______________