Přestože mohl zůstat v zahraničí, kde
pobýval od roku 1918, touha po
vlasti byla silnější. Roku 1932 se
vrací do Sovětského svazu. Získává doma
mnoho ocenění, ale neubrání se ani
útokům ze strany oficiální kritiky.

Poté,
co je obviněn, že jeho hudba
není dostatečně sdělná širokým dělnickým masám,
píše v roce 1949 violoncellovou sonátu
C dur. Ta je na oko
velmi tradiční, pod povrchem se však
skrývá silný satirický tón, který má
zůstat skryt "všemohoucím" kritikům ze strany
vlády. Tento charakter utajené parodie dodává
skladbě zvláštní svěžest, kterou ocení i
dnešní posluchač, jemuž už nejsou známy
okolnosti jejího vzniku.