Historie Bachových Suit • Má cesta k Bachovým Suitám • Suita č. 1 • Suita č. 2 • Suita č. 3 • Suita č. 4 • Suita č. 5 • Suita č. 6

Šest violoncellových Suit, jejichž zvukový záznam je obsažen na obou CD tohoto alba, napsal Johann Sebastian Bach v letech 1717 až 1723 pro Christiana Ferdinanda Abela, svého kolegu v köthenské kapele, hráče na violu da gamba, který se rozhodl naučit se také hře na violoncello. Za účelem zvyšování technické úrovně byly Suity koncipovány ve stylu dnešních etud – od nejjednodušší po nejnáročnější. Tato vlastnost jinak geniálních kompozic byla pro následující generace hudebníků natolik matoucí, že notový materiál dlouho považovali pouze za jakási technická cvičení. Trvalo dlouho, než se hudebnímu světu zjevila skutečná hloubka Suit přesto, že se jim například už v roce 1852 Robert Schumann pokoušel prorazit cestu na koncertní pódia zkomponováním klavírního doprovodu. V roce 1889 se dostávají do rukou španělskému virtuózovi Pablu Casalsovi. Fascinují ho natolik, že jejich intenzivnímu studiu věnuje plných neuvěřitelných 12 let! V roce 1901 s nimi poprvé veřejně vystoupí v Barceloně a postupně jim prorazí cestu na světová pódia. Dnes jsou Suity ceněny jako díla vrcholné violoncellové literatury.

Já osobně jsem cestu do hlubin Bachových Suit nastoupil už v dětství. Můj učitel violoncella na základním stupni Miroslav Doležil byl žákem Bohuše Herana, který byl sám velikým ctitelem a horlivým interpretem Bacha. V době, kdy Casalsovy nahrávky byly stále ještě pokládány za jakýsi vrchol, dospěl k trochu jinému ideálu jejich provádění, a aby mi zprostředkoval své pojetí, daroval mi podomácku přetočené magnetofonové kazety s nahrávkami Pabla Casalse a Jánose Starkera. Cíl byl jasný: měl jsem se vlastním poslechem a porovnáváním přesvědčit, že Casalsovy nahrávky jsou již zastaralé a přiklonit se k modernějšímu pojetí. Výsledek byl však zcela opačný. Zatímco nahrávky Casalsovy mě uchvátily svou vroucností a fantazií, druhá kazeta na mou pubertální duši zapůsobila jako chladná a bez citu a odložil jsem ji. Jednou má starší sestra objevila onu kazetu s Casalsem, a protože se domnívala, že je na ní natočena má vlastní hra, sdělila mi: „Toho Bacha hraješ dobře, ale falešně…“

Přestože jsem se po absolvování základní školy stále ještě nerozhodl pro profesionální dráhu a byl jsem činný souběžně s gymnaziálními studii spíše v rámci místní folkové scény, Bachovy Suity jsem doma občas cvičíval. Na jednom folkovém koncertě, kde jsem se objevil s violoncellem, jsem byl požádán, abych něco zahrál. Spustil jsem to, co mi bylo nejbližší – Bachovu Suitu G dur. Zájem a úspěch, který tato skladba vzbudila mezi (jinak vážnou hudbou zcela nedotčenými) vrstevníky, byly pro mě tak překvapující a zásadní, že to bylo posledním impulzem k mému přihlášení se na konzervatoř, což jsem ještě pár let předtím odmítal. Bylo mi sedmnáct.

Později v době po ukončení studií jsem zařazoval Bachovy Suity do svých sólových koncertů pokaždé, když to okolnosti jen trochu dovolovaly. Nepokouším se pátrat po počtu těchto svých provedení (budou jich spíše stovky než desítky), jedno z nich pro mne bylo ale obzvlášť důležité. Jednalo se o koncert s německou cembalistkou Barbarou Marií Willi v roce 1995, kde jsem uvedl v rámci programu Suitu G dur a kde se objevil Prof. Dr. Jürgen Costede, ředitel Deutsche Musikinstrumentenstiftung, göttingenské organizace pro staré nástroje, výrazná osobnost s neobyčejným citem pro smyčcové nástroje a jejich audiozáznam. Můj výkon jej zaujal a on po nějaké době pojal myšlenku natočit se mnou Suitu, kterou slyšel na koncertě. Nahrávání se uskutečnilo v roce 1997 v kostele Řádu Paulánů ve Vranově u Brna s použitím mého nástroje z dílny Adama Emanuela Homolky (Anno 1842 op. 20). Tato nahrávka nezůstala osamocená; během pár let vykrystalizovala myšlenka natočit se mnou více Suit a každou z nich interpretovat na jiném místě a na jiný nástroj. Tak vznikla v roce 2000 nahrávka Suity c moll v románském kostele Bursfeldského kláštera v Německu na nástroj Vincenzo Trusiano Panormo (fecit/Anno 1774/Armi di Palermo) a jako třetí byl v následujícím roce pořízen snímek Suity C dur v Santiniho kostele na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou na nástroj Carlo Tononi Bolognese (Fece in Venezia l'A: 1728). Oba tyto poslední dva nástroje byly zapůjčeny z majetku Deutsche Musikinstrumentenstiftung. V roce 2002 byly nahrávky zkompletovány a vydány vydavatelstvím Gnosis.

Ohlas, který přineslo CD Bachových Suit a fakt, že vyprodání prvního vydání si vyžádalo vydání druhé, které se rovněž zcela vyprodalo, nás povzbudil v myšlence pokračovat v nahrávání zbývajících tří Suit. Prof. Costede si pro pokračování vybral akustiku kláštera v Bursfelde, která mu vyhovovala nejvíce nejen tím, že je relativně blízko jeho domu v Göttingenu. Velkorysou pohostinnost pana Jürgena Costedeho a jeho manželky Sabiny v jejich domě cítím jako důležitou součást celkové atmosféry a tím i nahrávek.

Pro větší přehlednost pojednám o jednotlivých nahrávkách ne podle data jejich natočení, ale podle katalogového čísla každé Suity od první po šestou. Nebudu už dále zmiňovat, že všechny nástroje, kromě violoncella Adama Emanuela Homolky (použitého pro Suitu G dur, BWV 1007), byly zapůjčeny z inventáře Deutsche Musikinstrumentenstiftung.

______________________________________________________________________________________________________________________________________________
 
SUITA č. 1 G DUR, BWV 1007 ↑ zpět nahoru ↑
Tato Suita byla natočena jako první 17. března 1997 na nástroj Adama Emanuela Homolky (Anno 1842 op. 20) ve Vranově u Brna v chrámě Řádu Nejmenších bratří (Kostel blahoslavenné Panny Marie). Nástroj jsem držel v poloze bez bodce. (Používání bodce rozšířil až teprve v 80. letech 19. století violoncellista Jules Delsart.) Ladění komorního „a” bylo 415Hz a použil jsem smyčec Fretschner.

SUITA č. 2 D MOLL, BWV 1008 ↑ zpět nahoru ↑
Tato Suita byla natočena v noci z 26. na 27. 9. 2007 na nástroj Giuseppe Ceruti (me fecit/Cremone 1808). Je to snad jediný nástroj z období klasicismu, na který jsem kdy hrál. Ve snaze přiblížit se povaze nástroje (pro mne do té doby nezvyklé) jsem se rozhodl použít kopii smyčce z doby Bachovy, kterou mi půjčil před patnácti lety jeden holandský kolega. Onomu kolegovi bych chtěl touto cestou poděkovat za to, že se o smyčec za celou dobu nepřihlásil a stal se tím vlastně sponzorem mnoha mých koncertů a nahrávek. Ladění komorního „a” bylo 442Hz. Nástroj jsem držel v poloze bez bodce. Starší typ smyčce i starší držení mají veliký vliv na zřetelné artikulování, které pomáhá posluchači neztratit se ve složitém předivu Bachova kontrapunktu.

SUITA č. 3 C DUR, BWV 1009 ↑ zpět nahoru ↑
Pro první vydání CD Bachových Suit z roku 2002 jsme tuto Suitu nahráli roku 2001 ve Žďáru nad Sázavou v Santiniho kostele na Zelené hoře, pro účely tohoto alba jsme ji ale ze zvukových důvodů nahradili nahrávkou z 25. a 26. června 2013 pořízenou v Bursfelde. Nahrávku jsem realizoval na nástroj – Anonymus, začátek 19. století s moderním držením nástroje opřeným bodcem o podlahu a s laděním komorního „a” 442Hz a s použitím vlastního smyčce z dílny Milana Oubrechta.

SUITA č. 4 ES DUR, BWV 1010 ↑ zpět nahoru ↑
Suita byla natočena v nocích ze 17. na 18. a z 18. na 19. 8. 2009 v Bursfelde. Nástroj – Giuseppe Ceruti (me fecit/Cremone 1808) – držení a smyčec byly stejné jako v případě nahrávky Suity d moll. Ladění komorního „a” bylo 415Hz. První část Suity Es dur (Preludium) byla o čtyři roky později 26. června 2013 nahrazena novou nahrávkou opět z Bursfelde, při které byly struny „A” a „D“ přeladěny na tóny „b” a „es“, tedy o půltón výše. Takto nově vzniklá kombinace prázdných souznějících strun (tzv. skordatura) dodává cellu v rámci použité tóniny velmi působivou barvu zejména při hraní ve spodnějších polohách. Dosažení této barvy bylo skutečným důvodem barokních skordatur, nikoliv snadnější technika, jak se hudebníci v pozdějších obdobích mylně domnívali. Za účelem této nové verze nahrávky Preludia ze Suity Es dur byla znovupoužita výše zmíněná historická kopie barokního smyčce z doby Bachovy (stejná jako pro nahrávku Suity d moll a zbytku Suity Es dur) a nástroj – Anonymus, začátek 19. století, s držením nástroje v poloze bez bodce a s laděním komorního „a” 415Hz.

SUITA č. 5 C MOLL, BWV 1011 ↑ zpět nahoru ↑
Suita byla natočena v noci z 28. na 29. 5. 2000 na nástroj Vincenzo Trusiano Panormo (fecit/Anno 1774/Armi di Palermo). Držení a smyčec byly stejné jako v případě nahrávky Suity d moll a Es dur. Violoncello jsem naladil na výšku komorního „a” 442Hz, přičemž jsem zároveň respektoval Bachem předepsanou skordaturu, kdy struna „A” se přeladí na tón „g”, tedy o tón níže.

SUITA č. 6 D DUR, BWV 1012 ↑ zpět nahoru ↑
Suita byla složena pro violoncello s pěti strunami, tzv. violoncello piccolo, které vedle strun „C”, „G”, „D”, „A” mělo ještě strunu „E” a jehož vznik byl dlouho připisován Bachovi, aniž by tuto tezi bylo možné spolehlivě dokázat. Skladba, kterou jsem natočil ve dnech 25. a 26. 6. 2013, je pro hráče na klasické „čtyřstrunné” violoncello velikou výzvou, neboť bez struny „E” je hra velmi obtížná a je možná pouze s použitím palcové polohy, v době Bachově ještě nepoužívané. Palcovou polohu výrazněji rozvinul až o 150 let později svou hrou i svými skladbami Luigi Boccherini. Nahrávku jsem realizoval na nástroj Carlo Tononi (fece in Venezia/A: 1728) s moderním držením nástroje opřeným bodcem o podlahu a s laděním komorního „a” 442Hz a s použitím vlastního smyčce z dílny Milana Oubrechta.

Jan Škrdlík