REFLEXE | ||||||||
Ludmila PEŘINOVÁ | seznam básní s informacemi | Jan ŠKRDLÍK | ||||||
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45 | ||||||||
šipka ukazuje na vzor, který byl inspirací k napsání reflexe | ||||||||
♀ | Takové zvláštní jaro přišlo, zametlo sníh i plískanice a Velký vůz vysypal květy nebes na papír. Slova ožila, inkoust potopil koráby smutku, Luna tančila a zpívala, Měsíc se smál a rozehrál! Takové zvláštní jaro přišlo. Mezi stíny a kometami ve Velkém voze vezou se oba – Luna i Měsíc – dvě tváře jednoho oka noci. | 1 —> ![]() | Mezi hradbami / se narodila, / aby je / – do Lužnice strhla. / Řekni, řekni, / kdo to je? / Kdopak je ona? / Přišel na Moravu, / aby hlídal mlýny / na rovině. / Řekni, řekni, / – jak se on jmenuje? / Ale prosím, prosím, / aby jsi to neuhodla! / Jinak navždy zmizíme / – do neznáma. / • O čem je, / říkám si, / ta hádanka ze vzpomínek? / A o čem ta, / která z nás / – děti dělá? / A co my dva? / Už jsme taky k dospělosti došli? / To mi, prosím, / – to mi teda řekni!!! / Anebo… / …žijeme život pod obojí? / Část tak / a druhou / – tak jako všichni? / Ale… / ve které té části vlastně / – náš vztah bydlí? / (zobrazena jenom část básně ↑ zobrazit celý text) | ♂ | ||||
♀ | Neptej se, neřeknu nic mlčíc hledíc na Měsíc. Dívej se, dozvíš se víc. | 2 <— ![]() | Mlčíš, zatímco otáčí hluboko dole v tobě čísi ruka zlatý klíč. | ♂ | ||||
♀ | Zahrada mlčí – noc tichá, vlahá. Zahrada zpívá – noc vlahá, nahá. Zahrada tančí – noc nahá, žhavá. Zahrada sní – noc vypráví… | 3 <— ![]() | Podívej! Ta zahrada jsi ty! Nevěříš? Zahrada a rty… Nevidíš? Zahrada bílých nohou… Ten příběh tančíš ty… To ty ho vyprávíš! | ♂ | ||||
♀ | Provazy deště chci zůstat ještě spoutaná, v nebeské kašně prameny vášně svlékaná, v toužící bázni blažená, očistnou lázní svlažená. | 4 <— ![]() | Déšť, provazy, nebe… Ty provazy, co se tolik liší od okovů, když milují tvé ruce, co neznají – strach ze spoutání! | ♂ | ||||
♀ | Znenadání úsvit ranní slzou zraní úžeh noci. Rosa zvoní, růží voní milování do bezmoci. | 5 <— ![]() | Jako ptáče, které sedí na větvičce z jarní touhy, miluješ se s bytím, opíjíš se rosou do němoty. | ♂ | ||||
♀ | Šumění lastur volá mne v dáli. Přemítám tiše, ukolébá-li perly noci, v jejichž moci paprsky krásy – mé zlaté vlasy v lásky moři v hoři hoří. | 6 <— ![]() | Jsi – šepot slunce, musíš spořádat strast i slast, sama se sebou splétat do osnovy slova i střapce vlasy svými svítivými. | ♂ | ||||
♀ | Rozkvétá noc v krajině jasmínu a jarní moc ztajená ve stínu zalije vůní měsíční tůni, jež mne a tebe do nebe svede. | 7 <— ![]() | Vůně, tajemná brána otevřená! Spíš na jejím prahu. V náručí hvězd jsi – víla… V objetí brány – žena. | ♂ | ||||
♀ | Růžové prolnutí zrosených těl jak babí léto odplulo s duhou a světlo anděla, jenž včera chtěl svým křídlem odvanout z lilie pel, zalilo obzor posvátnou stuhou. | 8 <— ![]() | V údivu, že tu není, přemýšlíš, kam chodí spát… Odlétá s perutěmi? Skryl se pod polštář? Odplouvá do zahrad? Nebo šel rozsvítit vlčí mák pod ječmeny? | ♂ | ||||
♀ | Z červánků zrodil se jak z pěny Venuše, v ránu se vykoupal, rozesnil moruše… S večerní oblohou snesl se do duše. | 9 <— ![]() | Vykoupaný ve tvém snu přiletěl po papíře, přisedl ke stolu; pil růžový inkoust z díže. | ♂ | ||||
♀ | Ve vánku vlaje, paprsky proniká v světelné kraje. Mine mne – z výše oči mé prohlédne, zamává tiše. | 10 <— ![]() | Oční krajina blýská se nejkrásněji a srdce doletí, kam oči neviděly. | ♂ | ||||
♀ | Bývala kdysi Kolombínou – labutí, k níž se růže vinou jak vítr k vlnám na moři. Měsíc jí hrával písně tajné o ptácích, kteří v zemi bájné plamenem křídel zahoří. Vznesla se v bílé piruetě, však trny bujné v žhavém létě chladně vryly se pod peří. Zůstala němým Pierotem, svítilnou s vytrhnutým knotem v západu slunce příšeří. | 11 <— ![]() | Chtěla se stát Harlekýnem, vyměnit černé srdce za rudé, ale dostala jenom černou slzu. Okouzlil ji lehkostí bytí a i tím, že rudé srdce bylo zrovna v kurzu. Kdesi hluboko ale napojena slzami jako sopka žhavou lávou věděla, s kým se ztotožnit: s Pierotem, s jeho bídou, – s jeho slávou. | ♂ | ||||
♀ | V perlivé pěně mušle vesmírné, v tančícím světle touhy nesmírné kouzlí hru stínů zamčených klínů má duše – Venuše. | 12 <— ![]() | Gejzíry radosti ušité ze světla a perel oblaka přemostí… s sebou si neber, s sebou si neber falešný pás cudnosti. | ♂ | ||||
♀ | Měsíčné noci odraz dávný, labutích zpěvů ohlas vábný bloudí v oblacích jako stín průsvitných křídel meluzín. Nabízí se a láká nás. Spíš ale než by hvězdy zhas, aby tmou zastřel objetí, do bájných výšin odletí. | 13 <— ![]() | Venuše netuše v bájném mraku mdloby zaklíná do klína vlající prapor něhy. Praporem mává, kolem vybuchují srdce – granátová jablka na barikádách revoluce. | ♂ | ||||
♀ | A znavení ptáci opět vzepnou křídla k letu věčností za obzor světla a dál… Marné je vidění hnízdění. | 14 <— ![]() | Zažehla se křídla raketových motorů – zřídla neklidu, perpetum mobile stálého pohybu. Marné je tvrzení vědců: Perpetum mobile že prý neexistuje! | ♂ | ||||
♀ | V korábu noci pluje sám, po stěžni stoupá ke hvězdám. Na břehu stojím, hledím naň, obracím k jeho světlu dlaň. Pohladí ji anebo zmizí toužícím prstům lidských vizí? | 15 <— ![]() | Ví, že ho vidíš, když hledíš naň. Ví, že víš, že ví. Co má se stát se staň! Je tady navždy, hra stará jako člověk sám… | ♂ | ||||
♀ | Zahrada slunečná vznešeně netečná do noci zapadá. Rozkvetlá nálada uvadá v snění o rozednění. | 16 <— ![]() | Každá velká chvíle má svou únavu, když chceš roztočit svoje kruhy a ony se tváří jako líná kočka, která je na kočku… | ♂ | ||||
♀ | Zaleskl se a ztratil. Hvězdný prach, jenž ho zlatil, na popel zšedl, zhas. Zaplápolal a zmizel. Sen Luny nezaslzel byv procitnutím sťat. | 17 <— ![]() | Jsou horší než zloději koní – zloději slz! A neštěstí je, když plakat nelze… Kéž už ten policajt dopadne už zloděje slz! Neštěstí odpluje, přejde… | ♂ | ||||
♀ | Z ohnivých kruhů vytanuv noc co noc na mé okno sedá pták Fenix a zpívá tichounce. Slepě se na mne dívá – v očích uhlíky, jež uhranou i zkamenělá srdce, a slzy, jež pálí víc než pochodňové deště slibů lásky. V popelu uhnízděn čeká… | 18 <— ![]() | Slzy na oknech táboří, Fénix tě objímá na loži. Na tvých skráních uhoří kůň na horách a bárka na moři. Posté se zaklínáš slepotou a sny buší a stále tu jsou slova, co uhranou… Ta slova – středeční popel a popeleční středy jsou svědci tvé lásky – o níž svět neví. | ♂ | ||||
♀ | V koruně jabloně spí ptačí svět. Za léta odlétá jak zvadlý květ. Volám ho: „Vrať se mi, proměň se v plod!“ Však z říše křídel už září jen bod, jenž peruť spálil jak sluneční hrot. Měsíc teď studí tmu krajiny vod, jež kdysi houpala můj rajský sen. Ze stromu objímám podťatý kmen. | 19 <— ![]() | Koruny jabloní! Máte své královny! (A rtěnky kvetou pod sukněmi od té chvíle, co se ženství probudilo.) I vy královny! Máte své stromy! A stromy své královny, a tak to vždycky bylo… Cítíš ten koloběh? Nelze podetnout Strom života ani život sám… Koruny stromů, máte své královny! Rtěnky se nanáší; cítím je, i když se zešeřilo. | ♂ | ||||
♀ | Náhrdelník z deště perel ověnčil mou šíji. Vyslzel však, do očí teď solný květ se vpíjí. „V lásce sladké štěstí vratké“ hoří na oltáři snu. Kéž více než potisícé s šňůrou tretek neusnu. | 20 <— ![]() | K čertu s tretkami! Chci, aby se mou šily perly horkého potu a napjaté žíly. Chci korytem řeky se drát… Chci náhrdelník z medvědích zubů a za svým snem si vždycky stát. A abychom se nevzbudili, tak nepůjdem radši spát… | ♂ | ||||
♀ | A pláče, pláče… jako ráno – jež noční rosou vkolébáno do snu – na úsvit zapomnělo. A pláče, pláče... Vždyť už mělo rozzářit lampy očí nebe. Pod křídly slza z ledu zebe. A pláče, pláče v mé kleci ptáče. | 21 <— ![]() | „Vykřičte slzy tří set sluncí příštích! Slíbily totiž přivolat svítání křehkými břichy svých přídí! Achich, kdyby tak barvy ženství, co řasami se obnažily, nebeské přístavy samy, samy nakreslily! Achich, ach,“ pláčou modré oči, pláčou štětce vlasů, pláčou rudé žíly… | ♂ | ||||
♀ | Vystoupila ze zrcadla s křídly, vlasy Cherubína. Byla čistá – byla padlá, v srdci světlo – v ústech vina. Rozlétla se po pokoji noční můra – vážka bílá… Sním či bdím? Mám hlavu v roji! Je to démon nebo víla? Obejmu ji, je tak křehká, slabá…Ne! Je silná, žhoucí jako láva, dravá řeka! Pomoz, Bože všemohoucí… Neptej se a opatruj svého strážce – anděla. Dívej se a pamatuj: Není to ON – jsem to JÁ. | 22 —> ![]() | Netuším, jak k tomu / – všechny okolnosti přišly, ale… / jednoho dne tam na zápraží stál. / Drbal se rozpačitě na zádech / a cítil se / – tak strašně cizí. / Oba jsme chvíli přemýšleli, / oba tak roztržití, / co mi to vlastně přišel říci, / za co se mi to vlastně / – přišel pomstít / – anděl odplaty, / ten, který zabloudil / mezi dimenzemi. / • Zpočátku / jsem se neubránil zlosti: / „Pošlu ho zpátky! / Za těmi, / co mi přáli / všechen ten / – písek v očích!“ / On ale jen bezradně přešlapoval! / Tak dojemně se namáhal, / aby nepopletl tu svoji, / už tak popletenou / – roli, / že já ho nakonec / pozval dál… / Kam by jinak šel, / nachlazený / a s horečkou / – a v takovém dešti? / (zobrazena jenom část básně ↑ zobrazit celý text) | ♂ | ||||
♀ | Kulisy domů a černá záplava rockového oparu… Utíkáš, letíš, podzimní hudbičko, holubičko kdysi mladá, nočním náměstím saxofonového snu… Babí léto vykoupané v dešti spí a spí… Šípková Růženko, zůstaň se mnou, zůstaň ve mně. | 23 <— ![]() | Nasloucháš zpěvu dlažebních kostek. Roztínáš šípkové keře. Opouštíš samu sebe. V ulicích hledáš, s kým si hrát. Se rty z rudého šípku unikáš. Špulíš se do rytmu nebe. Dnes v noci nebudeš spát. Zůstaneš sama v sobě bdělá, celá… | ♂ | ||||
♀ | Stříbrné písně podzimních fléten odletěly s korunami stromů do barevných zahrad duhy, aby andělským tancům ozářily stezku do hlubin dechu. Neboť tam se rodí nejvznešenější srdce zvonu ticha. Slyšíš ho? Rojem včel zvučí v obnažených větvích. Šepotem křídel odemyká zamřížovaný hlas příštího jara. | 24 <— ![]() | Jaro si nosíš v sobě takové zvláštní, co zpívá s kapsama plnýma ticha; po stráních vystupuje ke zvonicím srdce své tóny hledat… Slyšíš, vidíš, cítíš světlici ve tmě, volání z mobilu duše, co ztratila se v lese, zamřížovaný dech – vlastního nitra… | ♂ | ||||
♀ | Ve hvězdném prachu v hlubinách nebe uvízlo černé oblé semínko. Malý princ ve Velkém voze denně přijížděl a zaléval – slovy i skutky – až nová hnědá planetka se zlatou svatozáří nad jeho hlavou vykvetla. Ta dívenka se usmívá, paprsky svými omývá stíny i tmu a z jejího středu zobou nebeští ptáci. Cítíš je v srdci, zahradníku? | 25 —> ![]() | Prachem slunečnic prodírám se když ustelu si na dně tvého srdce tam kde je vlhko a teplo a ticho ve tvých pulzujících rudých peřinách V těch peřinách spí naše dítě co okouzlí tě hřívou ze slunce a odpuštěním překrásných západů divokých vlčích máků… To dítě spí v malém domku co se ztrácí v pěšinách tam kde odpouští se neposlušnost a ze spaní volá: Miluji tě! a my ozvěnou milujeme… | ♂ | ||||
♀ | Vyklouznout z koše, kde klubka rotují a jehlice se marně snaží o „hladce – obrace“… Vyklouznout z koše, z něhož voda neúprosně teče – – vědro z proutí nezarmoutí leda tak plevel v bahně… Vyklouznout z koše, který na chabých lanech balonu jak korouhvička na věži ve větru se točí já zavírám oči a jako socha kočky na třech nožkách balancuji – – bilancuji… Kulhám nocí bez pomoci na měkké lože s čepelí nože… Probudí mne ze sna rakvička má těsná? | 26 <— ![]() | Ten pohyb věčný, co kdysi oplýval divokostí, ten let balónem, co tě včera opíjel nad horami, ale dneska v noci – usmrcuje touhy… přišel vzbudit – – cestu zapomnění, aby byla ještě – – svobodnější… – kola, aby běžela… a Vesmír, aby přespal na posteli obtěžkané – – tajnými kódy… když síly došly a v apotéce nenakoupíš a posmívají se i kočky a slunce přidalo se taky… …ty máš náhle šanci uniknout dokonce i té žízni – ze svobody… | ♂ | ||||
♀ | Žít Život bez boha se učím… Velký třesk – náhoda (?) – mne mučí otazníky do ticha. Jak z kola ven? Zbořit hradby Jericha? Být přístavem je síla mojí naděje. Nic zvláštního se neděje. Jen maják na pobřeží mou noční bdělost střeží. Zda nezhasne – je nejasné. | 27 <— ![]() | Touha po Životě byla tím, co přerodilo otazníky – na znamení rovná jako svíce, když všechny otázky zadusily roubíky přivázané v ústech… a nebesa – ta zlá domina – je bičovala po nahrbených hřbetech. Ecce exclamatio! Zaznělo ze samého srdce Země. Ejhle, vykřičník! A náhle je všechno – tak jasné! | ♂ | ||||
♀ | Okřídlení a zpití nektarem moudrosti před tančícím davem vratce vrávorají ti spanilí, v bílé říze, kteří neupadnou, neboť na péřových pérech visí shůry. Láteří a zpovídají, zlatým drbátkem si pod parukou míchají své jemnocitné lektvary. Ó, hraví herci na drátkách, ó, draví dravci nad zemí kroužící, na vaše oltáře nepokleknu. Věrolomná lomím víru do pravého úhlu, hladím ji a zaobluji do oblouku, abych v něm kolébala duhového anděla – to dítě bez role, to dítě v úžasu. Bez potlesku, prosím! Ticho! – Ať neuletí.... | 28 —> ![]() | Zatímco na potlesk čekají dospělí, hraje si dítě v předsíni s anděly. Bylo to, když na svazích hor zavoněly mandloně. Bylo to, když dítě marně žadonilo „na koně“. Bylo to, když ve městě v lednu pršelo, když nikomu o slávu rozdělit se nechtělo. Kam jsme to dospěli?… …Já odcházím, příteli. Půjdu si hrát s dítětem a – s anděly. | ♂ | ||||
♀ | Za horou mezi oblaky svůj tunel Měsíc brousí srpem, co rozťal moji závrať. Bez hnutí snáším soumraky, jež večerům rvou vousy z ledu, co roztál v krvi zavát. Měsíci rudý s čepelí – jež vlčí máky ladně kosí – z nejtvrdší rudy. V jeteli v rubíny měníš kapky rosy. | 29 <— ![]() | Černými tunely procházíme až do náruče svého snu… Má lásko krvavých rozednění, cítíš tu černočernou tmu? Tam za mosty z průzračné rosy a z rudého rubínu napijem se bosí… – Nic si tam nevezmeš… – Nic si tam nevezmu… | ♂ | ||||
♀ |
| 30 <— ![]() |
| ♂ | ||||
♀ | Matičko zelená, máš stará kolena a přesto klečíš. Tvé listy potají básničky skládají, kořeny pláčí. Tvé vody zalijí poušť v očích ve chvíli a zpěvy ptačí úsměvem ozáří cestičku k oltáři. Trním ji klestíš. Matičko zelená v proměnách neměnná, Tvůj příslib stačí. | 31 <— ![]() | Aj, tak mi zasvítil ten zelený kostelík nad Horou, že jsem se hned vrátil pro tu svoji milou, rozmilou! Aj, tak mě udeřily zvony do mého srdéčka… …že jsem hned cítil, jak ve mě líbeznost přetéká… Oči, oči, co jste dělaly? Duše, duše, jak jsi mohla být – tak slepá? | ♂ | ||||
♀ | Schoulený pasáček na hoře – kde flauty fučí a tromby duní – u ohýnku si ruce ohřívá, aby měkce rozezněly struny. Ovečky šly už spát… a Juanillo rudými zornicemi svůj sen sleduje na temném nebi. Třpytivým prachem hvězd, jiskřením z popela film probleskuje a cello zpívá hlubokými hlasy: „Neboj se, chlapče, s velkýma očima. Na plátně noci svítání začíná.“ | 32 —> ![]() | Z ulice mne někdo volá: „Juanillo!“ a člověku je tak nějak zvláštně milo. A já schoulený na posteli prožívám tíseň, kterou chápe jenom hvězdný prach, co leží v noci na horách, kde si tiše zpívá svoji píseň a bojí se – uklízeček – aby ho neutřely. | ♂ | ||||
♀ | Hořící křídla spalují květy, jež natrhal jsi ve vyhaslém vulkánu. Nevoněly, neměly vláhu a popelavou šedí sypaly si hlavu. Do vázy vkládáš básně slavíka, jenž z noci do dne sladce uniká a roste z živé vody, raší hudbou srdcem vyzpívanou. Kolouščí řasy skrývají šperk – tam hluboko v hlavě – slzami vybroušený, jenž výraz tváře jednou provždy změní. Zrodil se úsměv ve tvé dlani. | 33 —> ![]() | Pravou dlaní odstrčíš stěnu, co spadne až za obzor, do levé dlaně popadneš nekonečno. V pokoji, v pokoji – v komnatě, kde slunce vane z dáli do dáli, kde paprsky světla tečou od časů až do časů, kde zpívá skřivan, co vetře ti je do vlasů, dlaněmi dotýkáš se cizích světů, co nejsou cizí. V tvém nitru raší stébla trávy, co léčí a jsou ryzí. Tvůj spánek hlídají dvě laně hlídací. Hlídají sen, co se stále navrací a provází tě od nevidím do nevidím. | ♂ | ||||
♀ | Ze zlaté klece vylétl motýl, piruetou ve výšce se otočil, aby v polární záři spatřil zrezivělý domeček z karet – tam dole – v troskách zhroucený, v prachu záhonu rajského parku. Ten Fénix z popela vysvobozený nám shůry mává, jak vějíř v parnu osvěžuje a přitom zobáčkem na víka našich niter bije tajemný rébus: Voliéra je tvá, ale na křídla barev zahrady nesahej. Dost už bylo havraních hnízd ve tvých rozcuchaných vlasech. | 34 —> ![]() | Procházíš zahradou, procházím zahradou. Tajemná a krásná, krásná a tajemná… Zahrada, co po naší chudobě jak po klouzačce dávných jarních omylů sklouzla až do srdce. A ty… procházíš zahradou, která není má. A já… procházím zahradou, která není tvá. Čí asi je? Dobrá otázka pro zářivou snídani, kdy v horkých sklenicích tají ledy a paprsky – se těší na nás dva. | ♂ | ||||
♀ | Kalná řeka ve snu dřímá, duši mou dře chlad… Kal, nářek a Vesnu volej, spáči na pelesti! Prober se a mrákoty vlož moudře na pel lesti. I hrom a mrak, ó, ty, jenž nevíš o ránu, znič v dešti! A odlož strach nad věží prach, ne výš! O ránu z nebe nestojíš. Vždyť pýcha těžce dýchá. Z kříže trn dých a - píchá… | 35 —> ![]() | Šev, který v tobě zanechaly rány, mužem se naplní… To pak na seně z bazalky a máty milovat se můžem sena plní… Co Támar něžné senoseče poslední, doznívá švem něco… co ta marně žne, seno seče. Posle Dní, dozníváš ve mně, co… hledal jsem tě – má lásko nesmrtelná, Hle, dal jsem tě: Malá! Skone! Smrtelná!!! Srdce! Pole! Dni!!! Dal jsem tě na oltář svého srdce, dal jsem tě hledat v pravém – srdce poledni… | ♂ | ||||
♀ | Pohledem, jenž po mandloni voní, vyprávíš příběh… S tváří na kameni poslouchám – a zvony v zemi duní cellem a písní. Kdo se to tísní v pletivu větví mé šedé kůry? Schoulené malé já po velkém touží a noční můry topí se v louži. Příteli, zahraj jim na rozloučenou svůj Valse triste… | 36 —> ![]() | Narodil jsem se pro báseň co jsme ji vždycky chtěli když stromy nám pod mozkovou kůru brouky nasadily že svět je větší než jsme mysleli Schoulený na posteli tiše jsem hrál a mandloně pronikavě voněly a báseň zapustila do mne své kořeny když stromy co všechno věděly sváděly mne svými větvemi Bylo by to ale na dlouho příteli zastav se řeknu ti to hudbou nebo u dobré kávy prostými pohledy | ♂ | ||||
♀ | V keři hoří jeřabina. Jeho vina – její vina. V keři jeřabina hoří. Melou mlýny, mlýny Boží. Pomoz, sladká nevinnosti, ctnosti z nebe, z nebe Panno! Jeho pálí horký kámen, ji zas zebe hořké ráno. Na obzoru slaný klín slzí, slzí…Padá stín… Nad horami, nad vodami září záře jeřabin rudá jako magma samo. Nevídáno, neslýcháno – pole krví rozoráno! Pomoz, bělostná Ty Panno! *** Ticho. – Blesk sťal sen. Ležím pod stromem. Kolem – spáleniště. Čeho? Povím příště… | 37 —> ![]() | Kyselé magma cizích vin nesou na svých bedrech stromy Rožne se soumrak jeřabin v přístavu dva ohně hoří Sladká láva vlastní viny v klíně majáků se spojí Sestřička trny se stydí ve spodničce s dvojím ostřím Stín nepopsatelné síly běží za ní po úbočí Stíne, stíne, jdi si, jdi si jdi si k svatým pannám Božím! Chvíli doufá, chvíli věří chvíli zpívá pod obojí nebe padá, obzor stoupá nebe stoupá, obzor hoří Nechce stromy, nechce vody nechce nebe, nechce hory Mlýnský kámen tiše přede tiše melou mlýny Boží Hořké magma odnášejí na svých bedrech tiché stromy V sladké lávě vlastní viny rostou stromy, tečou vody Ráno přišlo nečekaně (sestřička své krajky strojí) Nad krajinou, pod krajinou rostou stromy, tečou vody Stromy rozplynou se v nebi vody rozplynou se v polích | ♂ | ||||
♀ | V keři hoří jeřabina. Jeho vina – její vina. V keři jeřabina hoří. Melou mlýny, mlýny Boží. Pomoz, sladká nevinnosti, ctnosti z nebe, z nebe Panno! Jeho pálí horký kámen, ji zas zebe hořké ráno. Na obzoru slaný klín slzí, slzí…Padá stín… Nad horami, nad vodami září záře jeřabin rudá jako magma samo. Nevídáno, neslýcháno – pole krví rozoráno! Pomoz, bělostná Ty Panno! *** Ticho. – Blesk sťal sen. Ležím pod stromem. Kolem – spáleniště. Čeho? Povím příště… | 38 <— ![]() | Procházíš se mezi řádky – prostor pro setkání skýtá hlavně třetí meziřádek dvojka: „mlýny-jeřabina“. Písmenka jsou naše hvězdy, světlo v etheru nám bliká; poznávám tě v meziřádku „nevinnosti-panno“ tichá. Meziřádčí jsou tu pro nás; slunce slzy stínům stíná; v prostoru „horami-září“ vstupuji do tvého klína. Mezi řádky milujem se ukryti ve stínu písma! Je krásnější „P“ jak panna? Nebo „M“ jak síla mlýna? *** V kapkách potu v meziřádčí cítíme dlaněma svýma vůni tvojí/mojí duše – v srdci oheň, v klíně hlína… | ♂ | ||||
♀ | Protahuji noc – je už vlastně ráno… Pomalu z osnovy své vlasy vyplétám, houslovým klíčem do hrací skříňky tmoucí tmy tóny zamykám… Ty se už brzy probudíš… Pramínky nad čelem kalafunou natužíš – okem jantarového nebe. Na celle motýlek – co se k fraku hodí – přistane, na lince posuvky rozkmitá stejně tak jako struny pod Tvým smyčcem z žíní divokých koní. Svítá, už svítá, holoubek na římse vítá Tě, vítá! Já se stáčím do ulity. (Není to snad závit ebenové dlouhokrké šíje Tvého znějícího těla?) V rezonanci kočičího předení v pelíšku předu svou altovou přízi. Ve slunci předeš své básnění na zlatém kolovratu. A neomylné míjení sní o loučení a o návratu… Tož, budiž světlo! Já usínám. A Vesmír? Ten se přec točí dál… | 39 —> ![]() | Pramínky tvých vlasů řadí se do osnovy / a noty holubičí / svým altem vyzpívají / …tvé světlovlasé alter ego. / Ale… / Proč sis jen / odbarvila ty vlasy? / Cožpak nevíš, / že v bílém dni / ta světlá osnova přestane být vidět? / A noty se ztrácejí / v prostoru / jak bezprizorní koťátka, / co ztratila svou misku i mámu kočičí… / Tvůj zpěv je zkrátka možný / jen v noci… / *** Pramínky mých vlasů / jsou hřebíky, / co také upevňují tóny / …jen to alter ego mi nejde / …ale co si mám jakože představovat?! / Teď vím, / že problém je v tom, / že já si zase obarvuji vlasy na tmavo. / Ve dne to sice jde, / ale v noci ztratí se, / co pojilo tóny dohromady, / a ony v pekelné kakofonii / umírají v mém srdci… / spojeny prastarou klatbou. / Můj zpěv je možný zkrátka / jen ve dne… / *** Napadá mě, / co kdybychom / pracovali oba dva spolu na směny? / Jeden bude vždycky zpívat / a zároveň hlídat spánek toho druhého, / odhánět bezprizornost a klatbu… / V noci ty, ve dne já. / Vím, že to je legrační, / protože / tím pádem / se vlastně nikdy nesetkáme, ale… / vadí nám to? / Vždyť je tady tvoje nádherná píseň / a moje nádherná píseň! / A VESMÍR?? / // Ten se přece bude / – točit dál! / | ♂ | ||||
♀ | Usmály se makovičky, usmály se na mě, zatočily se sukničky červené v mé hlavě. Rozevláté vlčí květy vtáhly mne do tance… Žádná slova, žádné věty, jenom hudba hladce plyne jako pramen z nebe kolem mého těla… Utančit bych samu sebe v jejím víru chtěla. Vy zahradní rudé máky s křídly opilými opiem, co ve Vás dřímá, s pely motýlími, Vás já vzala za své kmotry žhavou krví pálící za poledne – za půlnoci …sladkou rosu ronící. | 40 —> ![]() | Byla to ta stará známá hra / a na jejím konci se všichni / – dusili, / status quo se smál pod fousy… / zrezivělé kliky / ne a ne / – povolit; / dámy po šachovnici / – běhaly, / králové na dva kroky / – stříleli, / status quo smál se jak / – zběsilý… / andělé strážní / mohli si nohy / – uchodit; / byla to ta stará, / známá hra / – o kyslík; / šestileté princezny / to všechno / – slyšely / – viděly… / a… / – dýchaly… / • Princezna běží, / malá dívka kráčí / středem / – zahrady… / – 6 zahradních máků přemýšlí, / jak ji jenom / – poradit / – 6 zahradních máků / jak 6 malých jabloní; / vlní se jim / – koruny / – každá koruna, rok / – zběsilý / – chvilku tady, / chvilku tam se… / – kutálí / – tajemné šestikoruní, / cantus / – jediný / – 6 máků se šesti / – notami / – 6 tónů splynuvších / – s lukami / – s lukami, co život / – zpívaly… / (zobrazena jenom část básně ↑ zobrazit celý text) | ♂ | ||||
♀ | Pluje srdce po povrchu řeky, která v krvi mizí. Boží mlýny melou v tichu. Kdo zaseje, ten ať sklízí. Klouže srdce po povrchu skály pevné v noci, ve dne. Boží mlýny melou v tichu. Kdo ustele, ten si lehne. Melou Boží mlýny, melou srdce na drť – krev do chleba. Z klasu kvas se uhníst nedá. Skála v řece utopena. Pravda v tichu umlčena. Slov netřeba, slov netřeba… | 41 <— ![]() | Zanoří se slova, slova, –* ** ** **… **, **, **, **; slov netřeba, slov netřeba… **– * **, **, v klínu ženy pravdu stelou… stelou, stelou, stelou, stelou; * ***, * ***… –* ** ** **… **, **, **, **; slov netřeba, slov netřeba… * ***, * ***…
| ♂ | ||||
♀ | Tam a sem, noc a den, nejsem, jsem… Stín je sen jar, jeseň je krev. Jdem spolu – dolů. Zrána brána rozestlána jako lože s nebesy… Jsem to já anebo jsi to Ty jdoucí tam nahoru na obzoru – na Horu? Skočíme z ní do propasti? Sladké slasti budem v pasti… Závrať odeznívá, v poledne se stmívá… Milý prošel sám, sama prošla milá do svobody Bytí. Jsem a mohu Býti, když Tě nemám. – Mám křídla živobytí. | 42 —> ![]() | JSEM procházím Branou svobody sem a tam tam a sem jsem už tam nebo ještě tady? je noc anebo den? malá jako od špendlíku dírka na jaře si nese od podzimu barvy čas je krví podbarven jsem Tvůj stín anebo sen? JSEM | ♂ | ||||
♀ | Zpívám báseň s cellem – a pod klenbou máje tančím celým tělem. Tvá ruka i má je v arše rozjímání pevně tisknuta. Sníme o stmívání – noc je zamknuta. Síla zemská proudí v siločárách psyché. Plujem v naší lodi – a když vítr dýchne, roztočí se v moři jako krasohled… V šeříkovém loži spíme – na sto let. | 43 —> ![]() | …v arše z přátelství v arších z papírů plujeme v mém celle plujeme v Tvém domě andělům vzkazujeme co už dávno dáno přehluboko v Tobě přehluboko ve mně andělům přepisujem archetypy z ledu bouřlivě a jemně na ty nové – z ohně… | ♂ | ||||
♀ | Vlčí máky kolem trati v ranním slunci oranžově září, na písčitém náspu plamínky osvětlují Cestu. Vlčí máky kolem trati v západu slunce krví se šatí. Červené sukně polibkem potřísněné vlají, sílu ze země sají. Vidíš, jak křídla se v ohni třepotají? Zavanou létem v Tvojí mysli, zavanou krbem zimních nocí, zavanou za vanou s horkou lázní, duší vykoupanou v snivém medu. Vedeš mě, milý, i já Tě vedu po trati, jež se klikatí… Děkuješ mi… Děkuji Ti… | 44 <— ![]() | …vzpomínka Tvá – závrať poznávání, bohatá s uléháním, bohatá – s přistáváním… …křídla – Tvé boky točí se v barvách duhy, prodírají se – vzdušnými proudy… …vrtule kyčlí Tvých bílá je stratosférou – z mlhy… …trup Tvůj hladký, trup medový – sametový zamává – Životu, propluje – do Svobody!!! | ♂ | ||||
♀ | --- Ludmila Peřinová – Jan Škrdlík ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ Je ráno a ona se křovím prodírá – nezvykle brzy, chladná mlha vyhnala ji ohřát se v kapli u plamínku. Je večer a ona se chystá ke spánku – nezvykle brzy, sovy ještě nezpívají, však lože temné na ni čeká a hučí v uších jako řeka… ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ Veletok nekonečný, jenž věčným tichem burácí, z hrníčků vodníčků dušičky jí posílá… a ona je občas z kapsy loví jak klíče od domu… ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ Někdy se skála ulomí a padající kamení žlutavou zháší záři pampelišek. Někdy se ledy prolomí a vzkřísí mrtvé svědomí a v díře černé zmizí bazilišek. ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ Kometa do světa své trysky namířila, aby toho, který hledá světlo sama oslnila, oslepila, do podsvětí odvlekla. Ale ten, kdo hledá světlo, nedívá se pyšné hvězdě do tváře. Ten hledí dovnitř, kde anděl strážný své divotvorné kousky koná. ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ Včera ve čtyři ráno jsem šla do peřin a fanfáry houkaček mi v uších zněly. Pak přišel sen a ostré trubky se v libé flétny proměnily, aby sladkost zpěvů, strun a básní do peřejí svítání jak slzy Lásky vyronily. Souhvězdí malá i velká se roztančila, aby v Tvých žilách voda živá žila. ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ ↣ Je 16. května a já mám narozeniny. Tvůj dárek ve slovech slaví gejzír Života. Ach ano, milý, díky Němu svá křídla opět rozepneme… | 45 —> ![]() | 13. – 15. května Jan Škrdlík – ↢ Ludmila Peřinová PŘEKRÁSNÁ PROFESORKA: Pod brýlemi profesorky – dívčí křivky – nížeji řeka lužnického klína, pod klínem nohy – plné života – kráčejí do Klokot, kde smrt zpívá… ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ TVŮJ SVĚT: Bytosti odsud, bytosti z jiného světa, bytosti, co je voda – ještě nestvořila – rotují kolem Tebe; ponoukají Tě, aby ses jim – přiblížila… ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ INCIDENT I: V úterý, 13. května kolem Tvého těla planetka proletěla, bytost – krev a síra… Na své dráze zhášela květy; kdo ji jen poslal – věcmi hýbat (?!)… ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ INCIDENT II: Dneska je 15. května; ta malá bytůstka kolem mé aury – také proletěla… Na vlhké vozovce dostal jsem dva smyky a málem se přerazil – o svodidla… nejnebezpečnější totiž byly slzy, které ta planetka na vozovku – vyronila… ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ZPRÁVA ZELENÉ VLNY: Dnes ve čtyři ráno u volantu na silnici první třídy, za svítání z Ostravy do Brna málem jsem Tě předešel, – mezi vodní zřídla… Včas odhadl jsem ale dráhu Vozů Malých i Velkých a také, že ještě Ty pro mne a já pro Tebe a my společně… máme co hrát a zpívat… ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ZÁVĚR: …a o tom je ta zpráva – čtvrtečního rána: „T‘, t‘, t‘, t‘, táá, jsou přesně čtyři ráno, patnáctého května“..................... ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ ↢ | ♂ | ||||
nahoru | ||||||||
↑ zpět nahoru // Směr vodorovné šipky mezi dvojicí básní (<— nebo —>) naznačuje, kdo byl inspirován kým:
<— Jan Škrdlík se inspiroval básní Ludmily Peřinové, na kterou ukazuje šipka.
—> Ludmila Peřinová se inspirovala básní Jana Škrdlíka, na kterou ukazuje šipka.
Reflexi č. 1 „TAKOVÉ ZVLÁŠTNÍ JARO PŘIŠLO“ napsala Ludmila Peřinová 22.9.2013 jako reakci na báseň „MEZI HRADBAMI“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 2 „MLČÍŠ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „NEPTEJ SE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 3 „PODÍVEJ!“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZAHRADA MLČÍ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 4 „DÉŠŤ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „PROVAZY DEŠTĚ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 5 „JAKO PTÁČE“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZNENADÁNÍ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 6 „JSI“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ŠUMĚNÍ LASTUR“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 7 „VŮNĚ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ROZKVÉTÁ NOC“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 8 „V ÚDIVU, ŽE TU NENÍ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „RŮŽOVÉ PROLNUTÍ ZROSENÝCH TĚL“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 9 „VYKOUPANÝ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „Z ČERVÁNKŮ ZRODIL SE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 10 „OČNÍ KRAJINA“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „VE VÁNKU VLAJE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 11 „CHTĚLA SE STÁT HARLEKÝNEM“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „BÝVALA KDYSI KOLOMBÍNOU“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 12 „GEJZÍRY RADOSTI“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „V PERLIVÉ PĚNĚ MUŠLE VESMÍRNÉ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 13 „VENUŠE NETUŠE“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „MĚSÍČNÉ NOCI ODRAZ DÁVNÝ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 14 „ZAŽEHLA SE KŘÍDLA“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „A ZNAVENÍ PTÁCI“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 15 „VÍ, ŽE HO VIDÍŠ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „V KORÁBU NOCI PLUJE SÁM“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 16 „KAŽDÁ VELKÁ CHVÍLE“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZAHRADA SLUNEČNÁ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 17 „JSOU HORŠÍ NEŽ ZLODĚJI KONÍ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZALESKL SE A ZTRATIL“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 18 „SLZY NA OKNECH TÁBOŘÍ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „Z OHNIVÝCH KRUHŮ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 19 „KORUNY JABLONÍ! MÁTE SVÉ KRÁLOVNY!“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „V KORUNĚ JABLONĚ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 20 „K ČERTU S TRETKAMI!“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „NÁHRDELNÍK Z DEŠTĚ PEREL“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 21 „VYKŘIČTE SLZY“ napsal Jan Škrdlík 21.9.2013 jako reakci na báseň „A PLÁČE, PLÁČE…“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 22 „VYSTOUPILA ZE ZRCADLA“ napsala Ludmila Peřinová 22.9.2013 jako reakci na báseň „NETUŠÍM, JAK K TOMU“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 23 „NASLOUCHÁŠ ZPĚVU“ napsal Jan Škrdlík 24.9.2013 jako reakci na báseň „KULISY DOMŮ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 24 „JARO SI NOSÍŠ V SOBĚ“ napsal Jan Škrdlík 27.9.2013 jako reakci na báseň „STŘÍBRNÉ PÍSNĚ PODZIMNÍCH FLÉTEN“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 25 „VE HVĚZDNÉM PRACHU“ napsala Ludmila Peřinová 28.9.2013 jako reakci na báseň „PRACHEM SLUNEČNIC“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 26 „TEN POHYB“ napsal Jan Škrdlík 29.9.2013 jako reakci na báseň „VYKLOUZNOUT Z KOŠE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 27 „TOUHA PO ŽIVOTĚ BYLA TÍM“ napsal Jan Škrdlík 6.10.2013 jako reakci na báseň „ŽÍT ŽIVOT BEZ BOHA“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 28 „OKŘÍDLENÍ A ZPITÍ NEKTAREM MOUDROSTI“ napsala Ludmila Peřinová 9.10.2013 jako reakci na báseň „ZATÍMCO NA POTLESK ČEKAJÍ DOSPĚLÍ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 29 „ČERNÝMI TUNELY“ napsal Jan Škrdlík 10.10.2013 jako reakci na báseň „ZA HOROU MEZI OBLAKY“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 30 „CO TO VLASTNĚ HLEDÁME?“ napsal Jan Škrdlík 13.10.2013 jako reakci na báseň „V ZÁHLAVÍ, TAM NAHOŘE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 31 „AJ, TAK MI ZASVÍTIL“ napsal Jan Škrdlík 14.10.2013 jako reakci na báseň „MATIČKO ZELENÁ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 32 „SCHOULENÝ PASÁČEK NA HOŘE“ napsala Ludmila Peřinová 14.10.2013 jako reakci na báseň „Z ULICE MNE NĚKDO VOLÁ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 33 „HOŘÍCÍ KŘÍDLA“ napsala Ludmila Peřinová 12.11.2013 jako reakci na báseň „PRAVOU DLANÍ ODSTRČÍŠ STĚNU“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 34 „ZE ZLATÉ KLECE“ napsala Ludmila Peřinová 16.11.2013 jako reakci na báseň „PROCHÁZÍŠ ZAHRADOU“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 35 „KALNÁ ŘEKA“ napsala Ludmila Peřinová 6.1.2014 jako reakci na báseň „ŠEV, KTERÝ V TOBĚ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 36 „POHLEDEM“ napsala Ludmila Peřinová 12.1.2014 jako reakci na báseň „NARODIL JSEM SE“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 37 „V KEŘI HOŘÍ JEŘABINA“ napsala Ludmila Peřinová 17.1.2014 jako reakci na báseň „KYSELÉ MAGMA CIZÍCH VIN“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 38 „MEZI ŘÁDKY“ napsal Jan Škrdlík 18.1.2014 jako reakci na báseň „V KEŘI HOŘÍ JEŘABINA“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 39 „PROTAHUJI NOC“ napsala Ludmila Peřinová 14.2.2014 jako reakci na báseň „PRAMÍNKY TVÝCH VLASŮ ŘADÍ SE DO OSNOVY“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 40 „USMÁLY SE MAKOVIČKY“ napsala Ludmila Peřinová 3.3.2014 jako reakci na báseň „BYLA TO TA STARÁ ZNÁMÁ HRA“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 41 „ZANOŘÍ SE SLOVA, SLOVA“ napsal Jan Škrdlík 13.3.2014 jako reakci na báseň „PLUJE SRDCE PO POVRCHU“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 42 „TAM A SEM“ napsala Ludmila Peřinová 19.4.2014 jako reakci na báseň „JSEM“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 43 „ZPÍVÁM BÁSEŇ S CELLEM“ napsala Ludmila Peřinová 2.5.2014 jako reakci na báseň „…V ARŠE Z PŘÁTELSTVÍ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 44 „…VZPOMÍNKA TVÁ“ napsal Jan Škrdlík 13.6.2014 jako reakci na báseň „VLČÍ MÁKY KOLEM TRATI“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 45 „---“ napsala Ludmila Peřinová 16.5.2014 jako reakci na báseň „13. – 15. KVĚTNA“ Jana Škrdlíka