REFLEXE
Ludmila PEŘINOVÁseznam básní s informacemiJan ŠKRDLÍK
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45
šipka ukazuje na vzor, který byl inspirací k napsání reflexe

Takové zvláštní jaro přišlo,
zametlo sníh i plískanice
a Velký vůz vysypal
květy nebes na papír.

Slova ožila, inkoust potopil
koráby smutku,
Luna tančila a zpívala,
Měsíc se smál a rozehrál!

Takové zvláštní jaro přišlo.
Mezi stíny a kometami ve Velkém voze
vezou se oba – Luna i Měsíc –
dvě tváře jednoho oka noci.
1
—>

Mezi hradbami / se narodila, / aby je / – do Lužnice strhla. /
Řekni, řekni, / kdo to je? / Kdopak je ona? /
Přišel na Moravu, / aby hlídal mlýny / na rovině. /
Řekni, řekni, / – jak se on jmenuje? /
Ale prosím, prosím, / aby jsi to neuhodla! / Jinak navždy zmizíme /
– do neznáma. /



O čem je, / říkám si, / ta hádanka ze vzpomínek? /
A o čem ta, / která z nás / – děti dělá? /
A co my dva? / Už jsme taky k dospělosti došli? /
To mi, prosím, / – to mi teda řekni!!! /
Anebo… / …žijeme život pod obojí? /
Část tak / a druhou / – tak jako všichni? /
Ale… / ve které té části vlastně / – náš vztah bydlí? /

(zobrazena jenom část básně ↑ zobrazit celý text)

Neptej se,
neřeknu nic

mlčíc
hledíc
na Měsíc.

Dívej se,
dozvíš se víc.
2
<—

Mlčíš,
zatímco otáčí

hluboko
dole
v tobě

čísi ruka
zlatý klíč.

Zahrada mlčí –
noc tichá, vlahá.
Zahrada zpívá –
noc vlahá, nahá.
Zahrada tančí –
noc nahá, žhavá.
Zahrada sní –
noc vypráví…
3
<—

Podívej!
Ta zahrada jsi ty!
Nevěříš?
Zahrada a rty…
Nevidíš?
Zahrada bílých nohou…
Ten příběh tančíš ty…
To ty ho vyprávíš!

Provazy deště
chci zůstat ještě
spoutaná,

v nebeské kašně
prameny vášně
svlékaná,

v toužící bázni
blažená,

očistnou lázní
svlažená.
4
<—

Déšť,
provazy,
nebe…

Ty provazy,
co se tolik liší
od okovů,

když milují
tvé ruce,

co neznají
– strach ze spoutání!

Znenadání
úsvit ranní
slzou zraní
úžeh noci.

Rosa zvoní,
růží voní
milování
do bezmoci.
5
<—

Jako ptáče,
které sedí
na větvičce
z jarní touhy,

miluješ se
s bytím,
opíjíš se rosou
do němoty.

Šumění lastur
volá mne v dáli.
Přemítám tiše,
ukolébá-li
perly noci,
v jejichž moci
paprsky krásy –
mé zlaté vlasy
v lásky moři
v hoři hoří.
6
<—

Jsi
– šepot slunce,
musíš
spořádat
strast i slast,
sama se sebou
splétat do osnovy
slova i střapce
vlasy svými
svítivými.

Rozkvétá noc
v krajině jasmínu
a jarní moc
ztajená ve stínu
zalije vůní
měsíční tůni,
jež mne a tebe
do nebe svede.
7
<—

Vůně,
tajemná brána
otevřená!
Spíš na jejím prahu.
V náručí hvězd jsi
– víla…
V objetí brány
– žena.

Růžové prolnutí zrosených těl
jak babí léto odplulo s duhou
a světlo anděla, jenž včera chtěl
svým křídlem odvanout z lilie pel,
zalilo obzor posvátnou stuhou.
8
<—

V údivu, že tu není,
přemýšlíš, kam chodí spát… Odlétá
s perutěmi? Skryl se pod polštář?
Odplouvá do zahrad? Nebo šel
rozsvítit vlčí mák pod ječmeny?

Z červánků zrodil se
jak z pěny Venuše,
v ránu se vykoupal,
rozesnil moruše…
S večerní oblohou
snesl se do duše.
9
<—

Vykoupaný
ve tvém snu
přiletěl po papíře,
přisedl ke stolu;
pil růžový inkoust
z díže.

Ve vánku vlaje,
paprsky proniká
v světelné kraje.

Mine mne – z výše
oči mé prohlédne,
zamává tiše.
10
<—

Oční krajina
blýská se
nejkrásněji

a srdce doletí,
kam oči
neviděly.

Bývala kdysi Kolombínou –
labutí, k níž se růže vinou
jak vítr k vlnám na moři.

Měsíc jí hrával písně tajné
o ptácích, kteří v zemi bájné
plamenem křídel zahoří.

Vznesla se v bílé piruetě,
však trny bujné v žhavém létě
chladně vryly se pod peří.

Zůstala němým Pierotem,
svítilnou s vytrhnutým knotem
v západu slunce příšeří.
11
<—

Chtěla se stát Harlekýnem,
vyměnit černé srdce za rudé,
ale dostala jenom černou slzu.

Okouzlil ji lehkostí bytí
a i tím, že rudé srdce
bylo zrovna v kurzu.

Kdesi hluboko ale napojena
slzami jako sopka
žhavou lávou

věděla, s kým se ztotožnit:
s Pierotem, s jeho bídou,
– s jeho slávou.

V perlivé pěně mušle vesmírné,
v tančícím světle touhy nesmírné
kouzlí hru stínů
zamčených klínů
má duše –
Venuše.
12
<—

Gejzíry radosti
ušité ze světla a perel
oblaka přemostí…
s sebou si neber,
s sebou si neber
falešný pás cudnosti.

Měsíčné noci odraz dávný,
labutích zpěvů ohlas vábný
bloudí v oblacích jako stín
průsvitných křídel meluzín.

Nabízí se a láká nás.
Spíš ale než by hvězdy zhas,
aby tmou zastřel objetí,
do bájných výšin odletí.
13
<—

Venuše netuše
v bájném mraku mdloby
zaklíná do klína
vlající prapor něhy.

Praporem mává,
kolem vybuchují srdce
– granátová jablka
na barikádách revoluce.

A znavení ptáci
opět vzepnou křídla
k letu věčností
za obzor světla
a dál…

Marné je
vidění
hnízdění.
14
<—

Zažehla se křídla
raketových motorů
– zřídla neklidu,
perpetum mobile
stálého pohybu.

Marné je tvrzení vědců:
Perpetum mobile že prý
neexistuje!

V korábu noci pluje sám,
po stěžni stoupá ke hvězdám.
Na břehu stojím, hledím naň,
obracím k jeho světlu dlaň.
Pohladí ji anebo zmizí
toužícím prstům lidských vizí?
15
<—

Ví, že ho vidíš,
když hledíš naň.
Ví, že víš, že ví.
Co má se stát se staň!
Je tady navždy, hra stará
jako člověk sám…

Zahrada slunečná
vznešeně netečná
do noci zapadá.
Rozkvetlá nálada
uvadá v snění
o rozednění.
16
<—

Každá velká chvíle
má svou únavu,
když chceš roztočit svoje kruhy
a ony se tváří
jako líná kočka,
která je na kočku…

Zaleskl se a ztratil.
Hvězdný prach, jenž ho zlatil,
na popel zšedl, zhas.

Zaplápolal a zmizel.
Sen Luny nezaslzel
byv procitnutím sťat.
17
<—

Jsou horší než zloději koní
– zloději slz!
A neštěstí je, když plakat nelze…

Kéž už ten policajt dopadne už
zloděje slz!
Neštěstí odpluje, přejde…

Z ohnivých kruhů
vytanuv
noc co noc
na mé okno sedá
pták Fenix a zpívá
tichounce. Slepě
se na mne dívá –
v očích uhlíky,
jež uhranou
i zkamenělá srdce,
a slzy,
jež pálí víc
než pochodňové deště
slibů lásky.

V popelu uhnízděn
čeká…
18
<—

Slzy na oknech táboří,
Fénix tě objímá na loži.
Na tvých skráních uhoří
kůň na horách
a bárka na moři.
Posté se zaklínáš slepotou
a sny buší
a stále tu jsou
slova,
co uhranou…

Ta slova
– středeční popel
a popeleční středy
jsou
svědci tvé lásky
– o níž svět neví.

V koruně jabloně
spí ptačí svět.
Za léta odlétá
jak zvadlý květ.
Volám ho: „Vrať se mi,
proměň se v plod!“
Však z říše křídel už
září jen bod,
jenž peruť spálil jak
sluneční hrot.
Měsíc teď studí tmu
krajiny vod,
jež kdysi houpala
můj rajský sen.
Ze stromu objímám
podťatý kmen.
19
<—

Koruny jabloní! Máte své královny!
(A rtěnky kvetou pod sukněmi
od té chvíle, co se ženství probudilo.)

I vy královny! Máte své stromy!
A stromy své královny, a tak to vždycky
bylo…

Cítíš ten koloběh?
Nelze podetnout Strom života
ani život sám…

Koruny stromů, máte své královny!
Rtěnky se nanáší; cítím je,

i když se zešeřilo.

Náhrdelník z deště perel
ověnčil mou šíji.
Vyslzel však, do očí teď
solný květ se vpíjí.

„V lásce sladké štěstí vratké“
hoří na oltáři snu.
Kéž více než potisícé
s šňůrou tretek neusnu.
20
<—

K čertu s tretkami!
Chci, aby se mou šily
perly horkého potu a napjaté žíly.
Chci korytem řeky se drát…

Chci náhrdelník z medvědích zubů
a za svým snem si vždycky stát.
A abychom se nevzbudili,
tak nepůjdem radši spát…

A pláče, pláče…
jako ráno –
jež noční rosou
vkolébáno
do snu – na úsvit
zapomnělo.

A pláče, pláče...
Vždyť už mělo
rozzářit lampy
očí nebe.
Pod křídly slza
z ledu zebe.

A pláče, pláče
v mé kleci ptáče.
21
<—

„Vykřičte slzy
tří set sluncí příštích!
Slíbily totiž
přivolat svítání
křehkými břichy
svých přídí!

Achich,
kdyby tak
barvy ženství,
co řasami se obnažily,
nebeské přístavy
samy, samy nakreslily!

Achich, ach,“ pláčou modré oči,
pláčou štětce vlasů, pláčou rudé žíly…

Vystoupila ze zrcadla
s křídly, vlasy Cherubína.
Byla čistá – byla padlá,
v srdci světlo – v ústech vina.

Rozlétla se po pokoji
noční můra – vážka bílá…
Sním či bdím? Mám hlavu v roji!
Je to démon nebo víla?

Obejmu ji, je tak křehká,
slabá…Ne! Je silná, žhoucí
jako láva, dravá řeka!
Pomoz, Bože všemohoucí…

Neptej se a opatruj
svého strážce – anděla.
Dívej se a pamatuj:
Není to ON – jsem to JÁ.
22
—>

Netuším, jak k tomu /
– všechny okolnosti přišly, ale… /
jednoho dne tam na zápraží stál. /
Drbal se rozpačitě na zádech / a cítil se /
– tak strašně cizí. /
Oba jsme chvíli přemýšleli, / oba tak roztržití, /
co mi to vlastně přišel říci, /
za co se mi to vlastně /
– přišel pomstít /
– anděl odplaty, / ten, který zabloudil /
mezi dimenzemi. /



Zpočátku / jsem se neubránil zlosti: /
„Pošlu ho zpátky! / Za těmi, / co mi přáli / všechen ten /
– písek v očích!“ /
On ale jen bezradně přešlapoval! / Tak dojemně se namáhal, /
aby nepopletl tu svoji, / už tak popletenou /
– roli, /
že já ho nakonec / pozval dál… /
Kam by jinak šel, / nachlazený / a s horečkou /
– a v takovém dešti? /

(zobrazena jenom část básně ↑ zobrazit celý text)

Kulisy domů
a černá záplava rockového oparu…
Utíkáš, letíš,
podzimní hudbičko,
holubičko kdysi mladá,
nočním náměstím
saxofonového snu…
Babí léto vykoupané v dešti
spí a spí…
Šípková Růženko,
zůstaň se mnou,
zůstaň ve mně.
23
<—

Nasloucháš zpěvu
dlažebních kostek.
Roztínáš šípkové keře.
Opouštíš samu sebe.
V ulicích hledáš,
s kým si hrát.
Se rty z rudého šípku
unikáš.
Špulíš se do rytmu nebe.
Dnes v noci nebudeš spát.
Zůstaneš sama v sobě
bdělá, celá…

Stříbrné písně podzimních fléten
odletěly s korunami stromů
do barevných zahrad duhy,
aby andělským tancům
ozářily stezku do hlubin dechu.
Neboť tam se rodí
nejvznešenější srdce zvonu ticha.

Slyšíš ho?

Rojem včel zvučí
v obnažených větvích.
Šepotem křídel odemyká
zamřížovaný hlas
příštího jara.
24
<—

Jaro si nosíš v sobě
takové zvláštní, co zpívá
s kapsama
plnýma ticha;
po stráních vystupuje
ke zvonicím srdce
své tóny hledat…

Slyšíš, vidíš, cítíš

světlici ve tmě,
volání z mobilu duše,
co ztratila se v lese,
zamřížovaný dech
– vlastního nitra…

Ve hvězdném prachu
v hlubinách nebe
uvízlo černé oblé semínko.

Malý princ ve Velkém voze
denně přijížděl a zaléval
– slovy i skutky –

až nová hnědá planetka
se zlatou svatozáří
nad jeho hlavou vykvetla.

Ta dívenka se usmívá,
paprsky svými omývá
stíny i tmu

a z jejího středu zobou
nebeští ptáci.
Cítíš je v srdci,

zahradníku?
25
—>

Prachem slunečnic
prodírám se
když ustelu si na dně tvého srdce
tam
kde je vlhko
a teplo
a ticho
ve tvých pulzujících
rudých peřinách

V těch peřinách spí naše dítě
co okouzlí tě hřívou ze slunce
a odpuštěním
překrásných západů
divokých vlčích máků…

To dítě spí v malém domku
co se ztrácí v pěšinách
tam
kde odpouští se neposlušnost
a ze spaní volá:
Miluji tě!
a my ozvěnou

milujeme…

Vyklouznout z koše,
kde klubka rotují
a jehlice se marně snaží
o „hladce – obrace“…

Vyklouznout z koše,
z něhož voda neúprosně teče –
– vědro z proutí
nezarmoutí
leda tak plevel v bahně…

Vyklouznout z koše,
který na chabých lanech balonu
jak korouhvička na věži
ve větru se točí

já zavírám oči

a jako socha kočky
na třech nožkách
balancuji –
– bilancuji…

Kulhám nocí
bez pomoci
na měkké lože
s čepelí nože…

Probudí mne ze sna
rakvička má těsná?
26
<—

Ten pohyb
věčný,
co kdysi oplýval
divokostí,

ten let balónem,
co tě včera opíjel
nad horami,
ale dneska v noci
– usmrcuje touhy…

přišel vzbudit –
– cestu zapomnění,
aby byla ještě –
– svobodnější…

– kola, aby běžela…

a Vesmír,
aby přespal
na posteli obtěžkané –
– tajnými kódy…

když síly došly
a v apotéce nenakoupíš
a posmívají se i kočky
a slunce přidalo se taky…

…ty máš náhle šanci
uniknout
dokonce i té žízni

– ze svobody…

Žít Život bez boha
se učím…
Velký třesk – náhoda (?) –
mne mučí

otazníky do ticha.
Jak z kola ven?
Zbořit hradby Jericha?
Být přístavem

je síla mojí naděje.
Nic zvláštního se neděje.
Jen maják na pobřeží
mou noční bdělost střeží.

Zda nezhasne –
je nejasné.
27
<—

Touha po Životě byla tím,
co přerodilo otazníky
– na znamení rovná jako svíce,

když všechny otázky zadusily
roubíky přivázané v ústech…

a nebesa – ta zlá domina –
je bičovala po nahrbených hřbetech.

Ecce exclamatio!
Zaznělo ze samého
srdce Země.

Ejhle, vykřičník!

A náhle je všechno
– tak jasné!

Okřídlení a zpití nektarem moudrosti
před tančícím davem
vratce vrávorají

ti spanilí, v bílé říze,
kteří neupadnou, neboť
na péřových pérech visí shůry.

Láteří a zpovídají,
zlatým drbátkem si pod parukou
míchají své jemnocitné lektvary.

Ó, hraví herci na drátkách,
ó, draví dravci nad zemí kroužící,
na vaše oltáře nepokleknu.

Věrolomná lomím víru do pravého úhlu,
hladím ji a zaobluji do oblouku,
abych v něm kolébala duhového anděla

– to dítě bez role, to dítě v úžasu.
Bez potlesku, prosím!
Ticho! – Ať neuletí....
28
—>

Zatímco na potlesk čekají dospělí,
hraje si dítě v předsíni s anděly.

Bylo to, když na svazích hor zavoněly mandloně.
Bylo to, když dítě marně žadonilo „na koně“.

Bylo to, když ve městě v lednu pršelo,
když nikomu o slávu rozdělit se nechtělo.

Kam jsme to dospěli?…

…Já odcházím, příteli.
Půjdu si hrát s dítětem a

– s anděly.

Za horou mezi oblaky
svůj tunel Měsíc brousí
srpem, co rozťal
moji závrať.

Bez hnutí snáším soumraky,
jež večerům rvou vousy
z ledu, co roztál
v krvi zavát.

Měsíci rudý
s čepelí
– jež vlčí máky ladně kosí –

z nejtvrdší rudy.
V jeteli
v rubíny měníš kapky rosy.
29
<—

Černými tunely
procházíme
až do náruče
svého snu…

Má lásko
krvavých rozednění,
cítíš tu černočernou tmu?

Tam za mosty
z průzračné rosy
a z rudého rubínu

napijem se bosí…

– Nic si tam nevezmeš…
– Nic si tam nevezmu…

    V záhlaví, tam nahoře
– jak kotouč Re
nad korunou faraona –
zastavil se, zkameněl
a rozbolel mne.
Tvář v dlaních,
úpal orosený potem,
úporné zírání dovnitř…

Ne, nemůžu si vzpomenout!

Tam vzadu, nad Zemí,
rotuje kol své vlastní osy
koule ze skály
a tlačí mne na temeni.
Ta žhavá planeta
tvrdší než diamant
pálí mne v zátylku
a já – socha před templem –
mlčím a cvičím svou vůli
vyhmátnout ten šém,

    co mne hledat nutí
    vhled do prohlédnutí.
30
<—

    Co to vlastně hledáme?

Možná něco jako
– růžový okamžik
vepsaný do srdečních stěn?
– Kód, co tepe zpřítomněn?
– Propustku zdymadly,
když posádka je opilá
a my tušíme,
že letos asi
do Tichého moře
(bez těch tajných kódů)
– nevplujem?

…A Atlantik nás už nudí
a do Pacifiku nám
zakázali vplutí…
…tam, kde jsou palmy
a ostrovy a prostory
a obzory a…

…nevidíš, že ta žába na prameni
    čeká, až zapomenem,
    i samotné – zapomnění?

Matičko zelená,
máš stará kolena
a přesto klečíš.

Tvé listy potají
básničky skládají,
kořeny pláčí.

Tvé vody zalijí
poušť v očích ve chvíli
a zpěvy ptačí

úsměvem ozáří
cestičku k oltáři.
Trním ji klestíš.

Matičko zelená
v proměnách neměnná,
Tvůj příslib stačí.
31
<—

Aj, tak mi zasvítil
ten zelený kostelík
nad Horou,

že jsem se hned vrátil
pro tu svoji milou,
rozmilou!

Aj, tak mě udeřily
zvony do mého
srdéčka…

…že jsem hned cítil,
jak ve mě líbeznost
přetéká…

Oči, oči, co jste dělaly?
Duše, duše, jak jsi mohla být
– tak slepá?

Schoulený pasáček na hoře
– kde flauty fučí
a tromby duní –
u ohýnku si ruce ohřívá,
aby měkce rozezněly struny.

Ovečky šly už spát…
a Juanillo rudými zornicemi
svůj sen sleduje
na temném nebi.

Třpytivým prachem hvězd,
jiskřením z popela
film probleskuje
a cello zpívá
hlubokými hlasy:

„Neboj se, chlapče,
s velkýma očima.
Na plátně noci
svítání začíná.“

32
—>

Z ulice mne někdo volá: „Juanillo!“
a člověku je tak nějak zvláštně milo.

A já schoulený na posteli
prožívám tíseň,

kterou chápe jenom hvězdný prach,
co leží v noci na horách,

kde si tiše zpívá svoji píseň
a bojí se
– uklízeček

– aby ho neutřely.

Hořící křídla
spalují květy,
jež natrhal jsi
ve vyhaslém vulkánu.

Nevoněly, neměly vláhu
a popelavou šedí
sypaly si hlavu.

Do vázy vkládáš
básně slavíka,
jenž z noci do dne
sladce uniká

a roste z živé vody,
raší hudbou
srdcem vyzpívanou.

Kolouščí řasy skrývají šperk
– tam hluboko v hlavě –

slzami vybroušený,
jenž výraz tváře
jednou provždy změní.

Zrodil se úsměv
ve tvé dlani.
33
—>

Pravou dlaní odstrčíš stěnu,
co spadne až za obzor,
do levé dlaně
popadneš nekonečno.

V pokoji, v pokoji – v komnatě,
kde slunce vane
z dáli do dáli,

kde paprsky světla tečou
od časů až do časů,
kde zpívá skřivan,
co vetře ti je do vlasů,

dlaněmi dotýkáš se
cizích světů,
co nejsou cizí.

V tvém nitru raší stébla trávy,
co léčí a jsou ryzí.

Tvůj spánek
hlídají dvě laně hlídací.
Hlídají sen,
co se stále navrací

a provází tě od nevidím
do nevidím.

Ze zlaté klece
vylétl motýl,
piruetou ve výšce se otočil,
aby v polární záři spatřil
zrezivělý domeček z karet
– tam dole – v troskách zhroucený,
v prachu záhonu rajského parku.

Ten Fénix
z popela vysvobozený
nám shůry mává,
jak vějíř v parnu osvěžuje
a přitom zobáčkem
na víka našich niter bije
tajemný rébus:

Voliéra je tvá,
ale na křídla barev zahrady nesahej.
Dost už bylo havraních hnízd
ve tvých rozcuchaných vlasech.
34
—>

Procházíš zahradou,
procházím zahradou.

Tajemná a krásná,
krásná a tajemná…

Zahrada,
co po naší chudobě
jak po klouzačce
dávných jarních omylů
sklouzla až do srdce.

A ty…

procházíš zahradou,
která není má.

A já…

procházím zahradou,
která není tvá.

Čí asi je?

Dobrá otázka pro zářivou snídani,
kdy v horkých sklenicích
tají ledy

a paprsky
– se těší na nás dva.

Kalná řeka
ve snu

dřímá,
duši mou dře
chlad…

Kal, nářek a
Vesnu

volej,
spáči
na pelesti!

Prober se
a mrákoty
vlož
moudře
na pel lesti.


I hrom
a mrak, ó, ty,
jenž
nevíš o ránu,
znič v dešti!

A odlož strach
nad věží prach,
ne výš! O ránu
z nebe
nestojíš.

Vždyť
pýcha
těžce dýchá.

Z kříže
trn dých a -
píchá…

35
—>

Šev, který v tobě
zanechaly rány,

mužem se naplní…

To pak na seně z bazalky
a máty milovat se

můžem sena plní…

Co Támar něžné
senoseče poslední,
doznívá švem něco…

co ta marně žne,
seno seče. Posle Dní,
dozníváš ve mně, co…
hledal jsem tě
– má lásko nesmrtelná,

Hle, dal jsem tě:
Malá! Skone! Smrtelná!!!
Srdce! Pole! Dni!!!

Dal jsem tě
na oltář svého srdce,
dal jsem tě
hledat v pravém


– srdce poledni…

Pohledem,
jenž po mandloni voní,
vyprávíš příběh…

S tváří na kameni
poslouchám –

a zvony v zemi duní
cellem a písní.

Kdo se to tísní
v pletivu větví
mé šedé kůry?

Schoulené malé já
po velkém touží

a noční můry
topí se v louži.

Příteli,
zahraj jim
na rozloučenou

svůj Valse triste…
36
—>

Narodil jsem se
pro báseň
co jsme ji
vždycky chtěli

když stromy nám
pod mozkovou kůru
brouky nasadily
že svět je větší
než jsme mysleli

Schoulený na posteli
tiše jsem hrál
a mandloně
pronikavě voněly

a báseň
zapustila do mne
své kořeny

když stromy
co všechno věděly
sváděly mne
svými větvemi

Bylo by to ale
na dlouho
příteli

zastav se
řeknu ti to hudbou
nebo u dobré kávy

prostými pohledy

V keři hoří jeřabina.
Jeho vina – její vina.
V keři jeřabina hoří.
Melou mlýny, mlýny Boží.

Pomoz, sladká nevinnosti,
ctnosti z nebe, z nebe Panno!
Jeho pálí horký kámen,
ji zas zebe hořké ráno.

Na obzoru slaný klín
slzí, slzí…Padá stín…
Nad horami, nad vodami
září záře jeřabin

rudá jako magma samo.
Nevídáno, neslýcháno –
pole krví rozoráno!
Pomoz, bělostná Ty Panno!

***

Ticho. – Blesk sťal sen.
Ležím pod stromem.
Kolem – spáleniště.
Čeho? Povím příště…
37
—>

Kyselé magma cizích vin
nesou na svých bedrech stromy
Rožne se soumrak jeřabin
v přístavu dva ohně hoří
Sladká láva vlastní viny
v klíně majáků se spojí

Sestřička trny se stydí
ve spodničce s dvojím ostřím
Stín nepopsatelné síly
běží za ní po úbočí
Stíne, stíne, jdi si, jdi si
jdi si k svatým pannám Božím!

Chvíli doufá, chvíli věří
chvíli zpívá pod obojí
nebe padá, obzor stoupá
nebe stoupá, obzor hoří
Nechce stromy, nechce vody
nechce nebe, nechce hory

Mlýnský kámen tiše přede
tiše melou mlýny Boží
Hořké magma odnášejí
na svých bedrech tiché stromy
V sladké lávě vlastní viny
rostou stromy, tečou vody

Ráno přišlo nečekaně
(sestřička své krajky strojí)
Nad krajinou, pod krajinou
rostou stromy, tečou vody
Stromy rozplynou se v nebi

vody rozplynou se v polích

V keři hoří jeřabina.
Jeho vina – její vina.
V keři jeřabina hoří.
Melou mlýny, mlýny Boží.

Pomoz, sladká nevinnosti,
ctnosti z nebe, z nebe Panno!
Jeho pálí horký kámen,
ji zas zebe hořké ráno.

Na obzoru slaný klín
slzí, slzí…Padá stín…
Nad horami, nad vodami
září záře jeřabin

rudá jako magma samo.
Nevídáno, neslýcháno –
pole krví rozoráno!
Pomoz, bělostná Ty Panno!

***

Ticho. – Blesk sťal sen.
Ležím pod stromem.
Kolem – spáleniště.
Čeho? Povím příště…
38
<—

Procházíš se mezi řádky
– prostor pro setkání skýtá
hlavně třetí meziřádek
dvojka: „mlýny-jeřabina“.

Písmenka jsou naše hvězdy,
světlo v etheru nám bliká;
poznávám tě v meziřádku
„nevinnosti-panno“ tichá.

Meziřádčí jsou tu pro nás;
slunce slzy stínům stíná;
v prostoru „horami-září“
vstupuji do tvého klína.

Mezi řádky milujem se
ukryti ve stínu písma!
Je krásnější „P“ jak panna?
Nebo „M“ jak síla mlýna?

***

V kapkách potu v meziřádčí
cítíme dlaněma svýma
vůni tvojí/mojí duše
– v srdci oheň, v klíně hlína…

Protahuji noc –
je už vlastně ráno…

Pomalu z osnovy své vlasy vyplétám,
houslovým klíčem
do hrací skříňky tmoucí tmy
tóny zamykám…

Ty se už brzy probudíš…
Pramínky nad čelem kalafunou natužíš
– okem jantarového nebe.
Na celle motýlek – co se k fraku hodí –
přistane, na lince posuvky rozkmitá
stejně tak jako struny pod Tvým smyčcem
z žíní divokých koní.

Svítá, už svítá,
holoubek na římse
vítá Tě, vítá!

Já se stáčím do ulity.
(Není to snad závit ebenové dlouhokrké šíje
Tvého znějícího těla?)
V rezonanci kočičího předení
v pelíšku předu svou altovou přízi.
Ve slunci předeš své básnění
na zlatém kolovratu.

A neomylné míjení
sní o loučení a o návratu…

Tož, budiž světlo! Já usínám.
A Vesmír? Ten se přec točí dál…
39
—>

Pramínky tvých vlasů řadí se do osnovy / a noty holubičí / svým altem vyzpívají /
…tvé světlovlasé alter ego. / Ale… /

Proč sis jen / odbarvila ty vlasy? / Cožpak nevíš, / že v bílém dni /
ta světlá osnova přestane být vidět? / A noty se ztrácejí / v prostoru /
jak bezprizorní koťátka, / co ztratila svou misku i mámu kočičí… /

Tvůj zpěv je zkrátka možný / jen v noci… /

***

Pramínky mých vlasů / jsou hřebíky, / co také upevňují tóny /
…jen to alter ego mi nejde / …ale co si mám jakože představovat?! /

Teď vím, / že problém je v tom, / že já si zase obarvuji vlasy na tmavo. /
Ve dne to sice jde, / ale v noci ztratí se, / co pojilo tóny dohromady, /
a ony v pekelné kakofonii / umírají v mém srdci… / spojeny prastarou klatbou. /

Můj zpěv je možný zkrátka / jen ve dne… /

***

Napadá mě, / co kdybychom / pracovali oba dva spolu na směny? / Jeden bude
vždycky zpívat / a zároveň hlídat spánek toho druhého, / odhánět bezprizornost a klatbu… /
V noci ty, ve dne já. / Vím, že to je legrační, / protože / tím pádem /
se vlastně nikdy nesetkáme, ale… / vadí nám to? /

Vždyť je tady tvoje nádherná píseň / a moje nádherná píseň! / A VESMÍR?? /

//

Ten se přece bude /
– točit dál! /

Usmály se makovičky,
usmály se na mě,
zatočily se sukničky
červené v mé hlavě.

Rozevláté vlčí květy
vtáhly mne do tance…
Žádná slova, žádné věty,
jenom hudba hladce

plyne jako pramen z nebe
kolem mého těla…
Utančit bych samu sebe
v jejím víru chtěla.

Vy zahradní rudé máky
s křídly opilými
opiem, co ve Vás dřímá,
s pely motýlími,

Vás já vzala za své kmotry
žhavou krví pálící
za poledne – za půlnoci
…sladkou rosu ronící.
40
—>

Byla to ta stará známá hra / a na jejím konci se všichni /
– dusili, / status quo se smál pod fousy… / zrezivělé kliky / ne a ne /
– povolit; / dámy po šachovnici /
– běhaly, / králové na dva kroky /
– stříleli, / status quo smál se jak /
– zběsilý… / andělé strážní / mohli si nohy /
– uchodit; / byla to ta stará, / známá hra /
– o kyslík; / šestileté princezny / to všechno /
– slyšely /
– viděly… / a… /

– dýchaly… /



Princezna běží, / malá dívka kráčí / středem / – zahrady… /
– 6 zahradních máků přemýšlí, / jak ji jenom / – poradit /
– 6 zahradních máků / jak 6 malých jabloní; / vlní se jim / – koruny /
– každá koruna, rok / – zběsilý /
– chvilku tady, / chvilku tam se… / – kutálí /
– tajemné šestikoruní, / cantus / – jediný /
– 6 máků se šesti / – notami /
– 6 tónů splynuvších / – s lukami /
– s lukami, co život / – zpívaly… /

(zobrazena jenom část básně ↑ zobrazit celý text)

Pluje srdce po povrchu
řeky, která v krvi mizí.
Boží mlýny melou v tichu.
Kdo zaseje, ten ať sklízí.

Klouže srdce po povrchu
skály pevné v noci, ve dne.
Boží mlýny melou v tichu.
Kdo ustele, ten si lehne.

Melou Boží mlýny, melou
srdce na drť – krev do chleba.
Z klasu kvas se uhníst nedá.

Skála v řece utopena.
Pravda v tichu umlčena.
Slov netřeba, slov netřeba…
41
<—

Zanoří se slova, slova,
–*  **  **  **…
**,  **,  **,  **;
slov netřeba, slov netřeba…

**–  *  **,  **,
v klínu ženy pravdu stelou…
stelou, stelou, stelou, stelou;
*  ***,  *  ***…

–*  **  **  **…
**,  **,  **,  **;
slov netřeba, slov netřeba…

*  ***,  *  ***…

    ------
Poznámka/vysvětlivka:
"–" (pomlčka) = dlouhý nádech
"*" (hvězdička) = krátký drobný výdech


Tam a sem,
noc a den,
nejsem, jsem…
Stín je sen
jar, jeseň
je krev. Jdem
spolu –
dolů.

Zrána
brána
rozestlána
jako lože s nebesy…
Jsem to já anebo jsi
to Ty jdoucí tam nahoru
na obzoru – na Horu?

Skočíme z ní do propasti?
Sladké slasti budem v pasti…

Závrať odeznívá,
v poledne se stmívá…
Milý prošel sám,
sama prošla milá
do svobody Bytí.
Jsem a mohu Býti,
když Tě nemám. – Mám
křídla živobytí.
42
—>

JSEM

procházím Branou svobody
sem a tam
tam a sem
jsem už tam nebo ještě tady?
je noc anebo den?

malá jako od špendlíku dírka
na jaře si nese
od podzimu barvy
čas je krví podbarven
jsem Tvůj stín anebo sen?

JSEM

Zpívám báseň s cellem –
a pod klenbou máje
tančím celým tělem.
Tvá ruka i má je

v arše rozjímání
pevně tisknuta.
Sníme o stmívání –
noc je zamknuta.

Síla zemská proudí
v siločárách psyché.
Plujem v naší lodi –
a když vítr dýchne,

roztočí se v moři
jako krasohled…
V šeříkovém loži
spíme – na sto let.
43
—>

…v arše z přátelství
v arších z papírů
plujeme v mém celle
plujeme v Tvém domě

andělům vzkazujeme
co už dávno dáno
přehluboko v Tobě
přehluboko ve mně

andělům přepisujem
archetypy z ledu
bouřlivě a jemně
na ty nové – z ohně…

Vlčí máky kolem trati
v ranním slunci
oranžově září,
na písčitém náspu
plamínky osvětlují Cestu.

Vlčí máky kolem trati
v západu slunce
krví se šatí.
Červené sukně
polibkem potřísněné
vlají, sílu ze země sají.

Vidíš, jak křídla
se v ohni třepotají?

Zavanou létem v Tvojí mysli,
zavanou krbem zimních nocí,
zavanou za vanou s horkou lázní,
duší vykoupanou v snivém medu.

Vedeš mě, milý,
i já Tě vedu
po trati, jež se klikatí…
Děkuješ mi… Děkuji Ti…
44
<—

…vzpomínka Tvá
– závrať poznávání,
bohatá
s uléháním,
bohatá
– s přistáváním…

…křídla
– Tvé boky
točí se
v barvách duhy,
prodírají se
– vzdušnými proudy…

…vrtule kyčlí Tvých
bílá je
stratosférou
– z mlhy…

…trup Tvůj hladký,
trup medový
– sametový
zamává
– Životu,
propluje

– do Svobody!!!

---
Ludmila Peřinová – Jan Škrdlík ↣











Je ráno
a ona se křovím prodírá –
nezvykle brzy,
chladná mlha vyhnala ji
ohřát se v kapli u plamínku.
Je večer
a ona se chystá ke spánku –
nezvykle brzy,
sovy ještě nezpívají,
však lože temné na ni čeká
a hučí v uších jako řeka…












Veletok nekonečný,
jenž věčným tichem burácí,
z hrníčků vodníčků dušičky jí posílá…
a ona je občas z kapsy loví
jak klíče od domu…













Někdy se skála ulomí
a padající kamení
žlutavou zháší záři
pampelišek.
Někdy se ledy prolomí
a vzkřísí mrtvé svědomí
a v díře černé zmizí
bazilišek.

















Kometa do světa
své trysky namířila,
aby toho, který hledá světlo
sama oslnila, oslepila,
do podsvětí odvlekla.
Ale ten, kdo hledá světlo,
nedívá se pyšné hvězdě do tváře.
Ten hledí dovnitř,
kde anděl strážný
své divotvorné kousky koná.



















Včera ve čtyři ráno
jsem šla do peřin
a fanfáry houkaček
mi v uších zněly.
Pak přišel sen
a ostré trubky
se v libé flétny proměnily,
aby sladkost zpěvů, strun a básní
do peřejí svítání
jak slzy Lásky vyronily.
Souhvězdí malá i velká se roztančila,
aby v Tvých žilách voda živá žila.










Je 16. května
a já mám narozeniny.
Tvůj dárek ve slovech
slaví gejzír Života.
Ach ano, milý,
díky Němu
svá křídla opět rozepneme…

45
—>

13. – 15. května
Jan Škrdlík – ↢ Ludmila Peřinová

PŘEKRÁSNÁ PROFESORKA:
Pod brýlemi profesorky
– dívčí křivky –
nížeji řeka
lužnického klína,
pod klínem nohy
– plné života –
kráčejí do Klokot,
kde smrt zpívá…













TVŮJ SVĚT:
Bytosti odsud,
bytosti z jiného světa,
bytosti, co je voda
– ještě nestvořila –
rotují kolem Tebe;
ponoukají Tě,
aby ses jim
– přiblížila…








INCIDENT I:
V úterý, 13. května
kolem Tvého těla
planetka proletěla,
bytost
– krev a síra…
Na své dráze
zhášela květy;
kdo ji jen poslal
– věcmi hýbat (?!)…











INCIDENT II:
Dneska je 15. května;
ta malá bytůstka
kolem mé aury
– také proletěla…
Na vlhké vozovce
dostal jsem dva smyky
a málem se přerazil
– o svodidla…
nejnebezpečnější
totiž byly slzy,
které ta planetka
na vozovku
– vyronila…













ZPRÁVA ZELENÉ VLNY:
Dnes ve čtyři ráno
u volantu
na silnici první třídy,
za svítání
z Ostravy do Brna
málem jsem Tě předešel,
– mezi vodní zřídla…
Včas odhadl jsem ale
dráhu Vozů
Malých i Velkých
a také,
že ještě Ty pro mne
a já pro Tebe
a my společně…
máme co hrát a zpívat…















ZÁVĚR:
…a o tom je
ta zpráva
– čtvrtečního rána:
„T‘, t‘, t‘, t‘, táá,
jsou přesně čtyři ráno,
patnáctého května“.....................









nahoru

↑ zpět nahoru // Směr vodorovné šipky mezi dvojicí básní (<— nebo —>) naznačuje, kdo byl inspirován kým:

    <— Jan Škrdlík se inspiroval básní Ludmily Peřinové, na kterou ukazuje šipka.
    —> Ludmila Peřinová se inspirovala básní Jana Škrdlíka, na kterou ukazuje šipka.


Podrobné info:

Reflexi č. 1 „TAKOVÉ ZVLÁŠTNÍ JARO PŘIŠLO“ napsala Ludmila Peřinová 22.9.2013 jako reakci na báseň „MEZI HRADBAMI“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 2 „MLČÍŠ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „NEPTEJ SE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 3 „PODÍVEJ!“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZAHRADA MLČÍ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 4 „DÉŠŤ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „PROVAZY DEŠTĚ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 5 „JAKO PTÁČE“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZNENADÁNÍ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 6 „JSI“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ŠUMĚNÍ LASTUR“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 7 „VŮNĚ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ROZKVÉTÁ NOC“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 8 „V ÚDIVU, ŽE TU NENÍ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „RŮŽOVÉ PROLNUTÍ ZROSENÝCH TĚL“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 9 „VYKOUPANÝ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „Z ČERVÁNKŮ ZRODIL SE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 10 „OČNÍ KRAJINA“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „VE VÁNKU VLAJE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 11 „CHTĚLA SE STÁT HARLEKÝNEM“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „BÝVALA KDYSI KOLOMBÍNOU“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 12 „GEJZÍRY RADOSTI“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „V PERLIVÉ PĚNĚ MUŠLE VESMÍRNÉ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 13 „VENUŠE NETUŠE“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „MĚSÍČNÉ NOCI ODRAZ DÁVNÝ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 14 „ZAŽEHLA SE KŘÍDLA“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „A ZNAVENÍ PTÁCI“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 15 „VÍ, ŽE HO VIDÍŠ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „V KORÁBU NOCI PLUJE SÁM“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 16 „KAŽDÁ VELKÁ CHVÍLE“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZAHRADA SLUNEČNÁ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 17 „JSOU HORŠÍ NEŽ ZLODĚJI KONÍ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „ZALESKL SE A ZTRATIL“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 18 „SLZY NA OKNECH TÁBOŘÍ“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „Z OHNIVÝCH KRUHŮ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 19 „KORUNY JABLONÍ! MÁTE SVÉ KRÁLOVNY!“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „V KORUNĚ JABLONĚ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 20 „K ČERTU S TRETKAMI!“ napsal Jan Škrdlík 19.6.2013 jako reakci na báseň „NÁHRDELNÍK Z DEŠTĚ PEREL“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 21 „VYKŘIČTE SLZY“ napsal Jan Škrdlík 21.9.2013 jako reakci na báseň „A PLÁČE, PLÁČE…“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 22 „VYSTOUPILA ZE ZRCADLA“ napsala Ludmila Peřinová 22.9.2013 jako reakci na báseň „NETUŠÍM, JAK K TOMU“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 23 „NASLOUCHÁŠ ZPĚVU“ napsal Jan Škrdlík 24.9.2013 jako reakci na báseň „KULISY DOMŮ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 24 „JARO SI NOSÍŠ V SOBĚ“ napsal Jan Škrdlík 27.9.2013 jako reakci na báseň „STŘÍBRNÉ PÍSNĚ PODZIMNÍCH FLÉTEN“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 25 „VE HVĚZDNÉM PRACHU“ napsala Ludmila Peřinová 28.9.2013 jako reakci na báseň „PRACHEM SLUNEČNIC“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 26 „TEN POHYB“ napsal Jan Škrdlík 29.9.2013 jako reakci na báseň „VYKLOUZNOUT Z KOŠE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 27 „TOUHA PO ŽIVOTĚ BYLA TÍM“ napsal Jan Škrdlík 6.10.2013 jako reakci na báseň „ŽÍT ŽIVOT BEZ BOHA“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 28 „OKŘÍDLENÍ A ZPITÍ NEKTAREM MOUDROSTI“ napsala Ludmila Peřinová 9.10.2013 jako reakci na báseň „ZATÍMCO NA POTLESK ČEKAJÍ DOSPĚLÍ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 29 „ČERNÝMI TUNELY“ napsal Jan Škrdlík 10.10.2013 jako reakci na báseň „ZA HOROU MEZI OBLAKY“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 30 „CO TO VLASTNĚ HLEDÁME?“ napsal Jan Škrdlík 13.10.2013 jako reakci na báseň „V ZÁHLAVÍ, TAM NAHOŘE“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 31 „AJ, TAK MI ZASVÍTIL“ napsal Jan Škrdlík 14.10.2013 jako reakci na báseň „MATIČKO ZELENÁ“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 32 „SCHOULENÝ PASÁČEK NA HOŘE“ napsala Ludmila Peřinová 14.10.2013 jako reakci na báseň „Z ULICE MNE NĚKDO VOLÁ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 33 „HOŘÍCÍ KŘÍDLA“ napsala Ludmila Peřinová 12.11.2013 jako reakci na báseň „PRAVOU DLANÍ ODSTRČÍŠ STĚNU“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 34 „ZE ZLATÉ KLECE“ napsala Ludmila Peřinová 16.11.2013 jako reakci na báseň „PROCHÁZÍŠ ZAHRADOU“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 35 „KALNÁ ŘEKA“ napsala Ludmila Peřinová 6.1.2014 jako reakci na báseň „ŠEV, KTERÝ V TOBĚ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 36 „POHLEDEM“ napsala Ludmila Peřinová 12.1.2014 jako reakci na báseň „NARODIL JSEM SE“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 37 „V KEŘI HOŘÍ JEŘABINA“ napsala Ludmila Peřinová 17.1.2014 jako reakci na báseň „KYSELÉ MAGMA CIZÍCH VIN“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 38 „MEZI ŘÁDKY“ napsal Jan Škrdlík 18.1.2014 jako reakci na báseň „V KEŘI HOŘÍ JEŘABINA“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 39 „PROTAHUJI NOC“ napsala Ludmila Peřinová 14.2.2014 jako reakci na báseň „PRAMÍNKY TVÝCH VLASŮ ŘADÍ SE DO OSNOVY“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 40 „USMÁLY SE MAKOVIČKY“ napsala Ludmila Peřinová 3.3.2014 jako reakci na báseň „BYLA TO TA STARÁ ZNÁMÁ HRA“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 41 „ZANOŘÍ SE SLOVA, SLOVA“ napsal Jan Škrdlík 13.3.2014 jako reakci na báseň „PLUJE SRDCE PO POVRCHU“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 42 „TAM A SEM“ napsala Ludmila Peřinová 19.4.2014 jako reakci na báseň „JSEM“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 43 „ZPÍVÁM BÁSEŇ S CELLEM“ napsala Ludmila Peřinová 2.5.2014 jako reakci na báseň „…V ARŠE Z PŘÁTELSTVÍ“ Jana Škrdlíka
Reflexi č. 44 „…VZPOMÍNKA TVÁ“ napsal Jan Škrdlík 13.6.2014 jako reakci na báseň „VLČÍ MÁKY KOLEM TRATI“ Ludmily Peřinové
Reflexi č. 45 „---“ napsala Ludmila Peřinová 16.5.2014 jako reakci na báseň „13. – 15. KVĚTNA“ Jana Škrdlíka