Na veřejnosti poprvé vystoupil
již v sedmi letech. Nadání zázračného
dítěte podnětně rozvíjel vedoucí kurfiřtského divadla
Neefe, který vyučoval Beethovena hře na klavír
a varhany, učil ho komponovat a
seznámil jej s hudbou velkých německých
skladatelů. Ve dvanácti začal Beethoven komponovat
a v patnácti letech byl již
druhým varhaníkem na dvoře kurfiřta. Ten také
financoval cestu mladého hudebníka do Vídně, kde
měl být jeho učitelem sám Mozart.
Nešťastnou souhrou okolností se však s Mozartem
pravděpodobně nikdy ani nesetkal. Traduje se,
že o Mozartovi celý život mluvil
s opovržením a propadal prý záchvatům již
jen při vyslovení jeho jména. Důvodem
byla nejspíš profesionální žárlivost.

Z provinčního Bonnu Beethoven
natrvalo přesídlil do Vídně, kde studoval
u skladbu u Haydna a Salieriho.
Ve vídeňské aristokratické společnosti záhy proslul
jako temperamentní a oslnivý klavírista, o němž
se říkávalo, že s klavírem zachází jako
s varhanami a v rychlosti hry se mu
nikdo nevyrovná. K dalším úspěchům mohl přičíst
i zájem o své kompozice. V době tvůrčího rozmachu,
ještě před dovršením třicátého roku ho však
zasáhla choroba, krutá zvláště pro hudebníka –
Beethoven ztrácel sluch až ohluchl úplně.
Komponovat však nepřestal až do konce svého
života, osudově poznamenaného chorobou i nenaplněnými
milostnými vztahy.